green is the colour

kabina jede nahoru, prohlásil výtah, ostatně jako vždycky. to přeci poznám z akcelerace, rozčílil se jkk. pak jsme se dívali na brokeback mountain, likvidovali zásoby alkoholu a hádali se, kdo z hlavních protagonistů je hezčí.

co se to sakra děje? sněží. pořád sněží, dívám se na ally a je mi z ní smutno, už nemá to kouzlo, jako když mi bylo sedmnáct, už se neztotožňuju. a přece cítím něco jako -

ticho. taky jsem -

co vlastně.

včera jsem po jednom mojitu a pár deci výborného müllera (zwíře měl uzávěrku dlouho do noci a potřeboval pauzu) šla ještě do kefíru nakoupit a uvrhlo mě to do mírné existenční krize - jako ostatně vždycky, když dojdu k pokladně a místo přivydělávajících si studentů platím u někoho ve věku mých rodičů.

to se totiž začnu ptát. začne to hlodat.

já si tady kupuju pár pamlsků. a láhev portského. a ta paní tu třeba dělá, aby uživila rodinu. tady, kde pro mě pobyt delší než půl hodiny znamená ohrožení psychického zdraví.

otázky. a každá bolí víc než předešlá.

je to správné? je to fér?

co bych dělala, kdyby to byla moje máma?

mám být vděčná, že moji rodiče tady dělat nemusí?

neměla bych už dávno vydělávat, podporovat je?

je to divný místo, tenhle svět. nevděčný. hloupý. krutý.

věj větříčku z dunaje, ať ta zima roztaje... opilost se projevuje i nepotřebou jízdních řádů. prostě stojím a čekám.

no nic, je svatý patrik. jdu pít. god bless ireland. a zítra... zítra.