(a teď jsem si vzpomněla, jak jsem se na mostě mezi evropou a asií ptala, jestli jdeme do brna :)
na lepší usnutí v autobuse dostanu lexaurin, ale dřív než stačí zapůsobit, najedeme na trajekt a já, ve vzpomínkách na všechny cesty na sever, vyletím na palubu, kde si dáme sendvič a fotíme ve strašné zimě a větru měsíc a hvězdy.
v osm ráno jsme na místě, pro mě nezvyklý čas. dáváme si pravé turecké kafe, společnost několika koček včetně jedné napůl modrooké napůl žlutooké je příjemná a ani není moc zima. a tak se vydáváme na zříceniny, jediná pořádná dávka minulosti za celý týden. nevadí mi to, ani trochu. zjistila jsem že statické zážitky nejsou pro mě. ephesos je krásný, ale co je mrtvý kámen proti třem živým koťatům, které za námi jdou půlku cesty a druhou je vystřídají dvě zrzavé kočky, které jsou si hrozně podobné.
představovala jsem si antický život, když moře bylo blíž, a nemuselo to být špatné. a turci mají občas nečekaně modré oči (kolem mě jsou poslední dobou samí modroocí nebo modrozelenoocí). (nejde mi dělat černobílé fotky.) zvláštní mraky, zvláštní světlo a do toho ty staré kameny. a kočky.
[všichni se hrabeme ve stejných problémech. i kdyby to mělo dávat smysl obecně, individuálně ho to dávat nebude. to nic, to jsou jen noční úvahy.]
No comments:
Post a Comment