za tři pyčo

čtvrteční vypětí. napětí. psycho. kouška těžká, vyčerpávající. vlastně ani ne tak těžká, ale manipulace s taháky a momenty těsně před byly náročné. potom jsem volala domů a tekly mi slzy. fre kočka leze do mojí skleničky s malibu a mlíkem. chce se mi spát.

íííík

v duchu zapřísahám

všechny svoje lásky a všechny

nenávisti

v duchu se modlím

jsem přeci nedělňátko.

něco umím. něco málo. třeba nakreslit osciloskop. něco málo, bude to stačit, pokud ne

tak nevím, tak budu zoufalá.

a bojím se a klepu se a piju kafe a kouřím a piju šťávu a jím jen aby se neřeklo.

ze setrvačnosti.

nevím

zapřísahám

sebe

a to co možná vím.

a objednávali jsme včera threadless. pro mě:

když je vně dýně uvnitř mě, pak je dýně všude okolo?
a tohle:

určitě nejsem good guy
a tohle:

já mám pro ty svítící věci slabost.
no nic. jak znám svoje štěstí, tak to nedojde nebo tak něco. whatever.

...

druhej večer po sobě. beznaděj. pitomá, blbá, zbytečná beznaděj. včera obecná neschopnost se učit, panika, do morku kostí, zoufalství. dneska jsem zjistila, že to co se celej den učím nazpaměť, se učím špatně a přednáškách je to jinak.

pračka. otvírám skříňku abych neviděla v zrcadle ten ubrečenej obličej. věším ponožky, to mi jde, miláčku, za ty zamotaný ponožky tě zabiju, to si piš, kdo to má rozmotávat, a tahle má díru, vyhodila bych ji, ale nemůžu najít druhou, ale tobě to stejně bude jedno, viď, když nosíš každou ponožku jinou, tyhlety chlapský ponožky jsou tak nudný, já mám šuplík plnej barev, ale na co mi to je, stejně jsem na dně, možná budu celej život akorát prát a o někoho se starat, možná mi tohle jde nejlíp, nějak mi šedne bílý prádlo, možná bych to mohla před praním třídit, ale to je moc práce, a stejně mě to baví, měnit špinavý na čistý, koupelna voní a já si odklepávám popel do umyvadla, co je špatnýho na tom, sušit peřinu ve sprše, zavřít záchod, aby do něj nepadaly ponožky a co, jak mi můžou vadit naše provizorní řešení, když sama jsem jen provizorní, provizorní dno, provizorní bolest, slabost, že na tohle asi fakt nemám, že nevím, co na tý škole dělám, ještě čtyři cigarety a z tureckejch eve - sunflower cigaret mi bude zbývat přesně čtyřicet dva, když si podepřu ruce o stůl, tak se mi tak neklepou a můžu i psát, i když stejně opravuju každý druhý slovo, baví mě prát a mejt nádobí, mám ráda když to voní a je to čistý, kdybysme měli vanu, tak si do ní lehnu s levandulovou solí, ale máme jen sprchu a mně je to vlastně jedno, já přece neplánuju, že budu někdy mít něco jinýho, mně věci většinou stačej, miláčku, ty ponožky mě serou, protože když je zamotáš, tak se nevyperou, takže je můžu akorát hodit zpátky do koše a moje barevný pruhovaný ponožky od vietnamců jsou zase čistý a koupelna voní a odpoledne nad náma někdo vysával a byl to divnej zvuk, myslela jsem že ti blbne počítač, tak, nádobí je umytý, prádlo je vypraný a teď bych potřebovala vyprat hlavu, je v ní bordel posledních dvaceti tří let, dvacet tři je divný číslo, vyprat hlavu, protože když ji nevyperu tak nebudu mít sílu začít se zase učit od začátku, nic, ani krok kupředu, nic si nepamatuju, takže na co to celý je, river to the ocean goes, z mládí si pamatuju miliony textů a skoro všechno co kdy bylo hit si pobrukuju s rádiem, který stejně slyším jen jednou týdně v autě když jedeme k fre a někdy ani to ne, protože posloucháme the wall a leckdy začneme rovnou hey you a pak se pereme kdo to dá nahlas, tak, dám si zase na hlavu čepici, asi už se dneska nic nenaučím, je mi zima, i když je tu pořád příjemných pětadvacet, asi je dobře, že tu dnes nejsi, protože

protože tohle je můj boj, i když na něj nemám. nebo tak něco. jen si to brno pěkně užij. zítra se přitulíme a budeme spát. poslední dvě noci spím strašně dlouho a nejraději bych se neprobouzela vůbec.

oušku.

once - maybe

you must have fallen from the sky
you must have come here in the pouring rain
you took so many through the light
and now you're on your own

zbavím se někdy tohohle pocitu, který ve mně vyvolávají filmy jako once, který ve mně vyvolalo ps, i love you, pocitu, který je archetypální a pořád se vrací, neurčitá touha unikat a hledat se a něco si dokazovat a zároveň velmi určitá touha žít někde (a to někde už dobrých deset let znamená nejlépe v irsku), kde je moře a strašně zelená příroda a kde se dá padat s deštěm.

pořád mi dochází, že si nejsem ničím jistá, a že možná nebudu nikdy. v mém okolí, jak stárneme, dochází k novým a novým rozhodnutím, odsuzujícím k něčemu, lidé se berou, stěhují, čekají děti, usazují... nechci podlehnout, a zejména ne tak brzo, pocitu, že pokud se nebudu chovat jako oni, tak budu nějakým způsobem exkomunikovaná ze společnosti, respektive ze společnosti svých v budoucnu bývalých přátel, se kterými se nebudu mít o čem bavit, protože nebudu "normální" jako oni. vůbec, s věkem je ta instinktivní potřeba být "normální" stále silnější a těžko se s ní bojuje.

toho, co by se k tomu dalo napsat, je hodně. myslím si, že určitě existuje něco, k čemu do jisté míry směřujeme, něco, co je určováno tím, jací jsme. dá se s tím bojovat, dá se to změnit, ale je to těžké, protože se v podstatě musíme změnit sami a to není lehké nikdy. když mi d. vykládal karty, říkal, že mám silné předpoklady být rolí žena, manželka a matka (ehm, fuj). pointa není v tom jestli tomu věřím. pointa je v tom, že se bojím, že by to tak mohlo být, protože taková být nechci. je to nedospělost? nechci "dospět" tímhle směrem. akrab mi psala, proč bychom tedy byli na světě, když ne proto, abychom se rozmnožovali, a :m: mi na to řekl, že máme přeci rozum, tak nemusíme jen slepě poslouchat biologické instinkty. zajímalo by mě kolik lidí, respektive žen, ale mužů v podstatě taky, tohle někdy řešilo a pak si řeklo, že je přeci normální být normální. a kolik lidí kolem třiceti, pětatřiceti si říká, ach jo, kdybych jen nechtěl být jako ostatní. co když se zachovám "normálně" a budu po zbytek života cítit hořkost z toho, že jsem si nedokázala stát na svém a žít tak, jak skutečně chci?

a co vlastně chci? ty nebudeš nikdy sama, řekla mi kdysi blanka a něco podobného mi řekl teď i el. ale taky mi řekl, že nepůsobím jako někdo, kdo by sám být chtěl. na to se dá říct jediné - orly? myslím že ohledně formování mojí osobnosti by mi nějaká samota prospěla. ale těžko můžu doma říct, pojedu na rok do irska, počkej na mě. všudypřítomná mylná představa, že čekám na vlak, když v tom vlaku ve skutečnosti už jsem a on pořád zrychluje (to byla poslední blbá metafora, slibuju). a strach o jistoty. a strach brát věci absolutně. strach, že se přesvědčím, že je něco správné jen z nejistoty, a pak toho budu litovat.

jsem vážně tak divná?

jo, a nechoďte na once. radši si pusťte soundtrack. kromě scény s vysavačem, která byla vtipná, ve vás zůstane akorát lítost.

housky zkousky

mám ráda na housce všechno. hezky ve vrstvách. nejde to rozpůlit a dát rajče jen na půl housky, a když jo, musí se to vykompenzovat něčím jiným. (to není výčitka na housky, které chystá :m:! to je jen konstatování. že nejlepší houska na sobě má vrstvu dvakrát tak vysokou než je vrstva housky:)

učení jsem naťukla ve čtvrtek, včera jsem si přehodila koušku o dva dny a dneska bych měla naostro začít. chjojo. tak já se jako už půl hodiny učím.

turecko: pamukkale

odpoledne do denizli (projekce podivného hororu se smečkou zmutovaných psů, nedík, ještě že přes ty divný sluchátka, který si člověk strčí málem do mozku, není nic slyšet) a odtamtud hned do pamukkale. nad městem leží smog a veselý turek nám vysvětluje, že to je "no weather, but coal". nevím, jestli jsme to chtěli vědět. v pamukkale je děsná zima a ubytujeme se v prvním hotelu, který potkáme. ostatně jako v istanbulu. majitel je trochu podivín, moc si nás nevšímá, pokud nemáme platit, ale to nevadí. taky mi občas odnese monitor a já se pak vztekám, ale o to nejde.

tohle je pamukkale. bez nadsázky, tady nám bylo nejlíp a taky jsme se zdrželi o noc dýl, než jsme původně chtěli.

první večer jsme se prošli po okolí, vyfotili pár rozmazaných snímků osvětlených skal a vrátili se rychle do hotelu, protože byla zima. (ale mars i orion svítili, jak mají. tak mě napadá, když mi snof říkal, jak ho přitahují holky, které mají ve jménu errr, protože to zní drsně, jestli ho taky přitahují nebeské objekty, které mají errr: orrrion, marrrs, veněrrra)

druhý den ráno je... pamukálně esenciální. vydáváme se na skály, někteří (já) jsou nadšením bez sebe. je to tak bílé, tak vodní, tak dynamické! poskakuju vodou, brodím se horkým pramenem, fotím, lezu do jezírek, nohou přehrabuju tentononc travertin na dně jezírek... cesta, která se dá vyběhnout za deset minut, nám trvá minimálně hodinu.

nahoře prohlížíme (z dálky) hierapolis (jak mě má zaujmout mrtvé město, když je kolem tolik živé vody?) a nakonec se vydáváme do lázní. v lázních je složení:

a chlupatá kočka:

plaveme v teplé vodě, jsme tam skoro sami. nejraději máme jedeno místo, kde unikají bublinky a kde vydržíme nejdéle. nehledě na to, že antické sloupy na dně a kolemchodící japonci a němci v zimních bundách dodávají tomuhle místu legrační atmosféru. a kočky, ofkóz.

z vyhřáté vody se leze špatně. zima okolo a dlouhá cesta dolů způsobí, že trochu nastydnu. a vlastně taky noční cesta nahoru s pivem, kde sedíme na sandálech a máme nohy v horké vodě, ale stejně se trochu promočíme. vyprávím o expě a tak, před námi leží mlhavé (uhlavé) údolí a pára.

turecké čipsy mají tvar malých pohárků a tak do nich leju pivo a ono v nich překvapivě drží. taky pijeme džin s netonikem. nakonec si povídáme docela dost dlouho a otvíráme různé skříně s kostlivci... i na slzy dojde. tak to někdy bývá. ale člověk se pak cítí líp.

ráno se vydáváme do vedlejší vesnice hledat podobné útvary, ale červené. najdeme akorát kuře a šťávu z granátových jablek, turisty, falešné zlato a lavičku, na které sedíme, kouříme, a kde nás paralyzuje slunce skoro letně. jo, a taky tam je tohle.

už ráno jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc a nelitujeme. tuhle noc asi ani nepokračují terapie. čteme zaklínače (někdo si stříhá nehty), pijeme víno, pouštíme si hudbu z mobilu a z mp3, akorát je potřeba být potichu, aby byla slyšet.

poseldní den má takovou tu neblahou příchuť "co teď, když za chvíli odjíždíme", ale stejně se ještě vydáme nahoru, přistaneme na měsíci

zjistíme, kam se poděla ukradená voda

prohlédneme si mlhavé turky

a někdo, ehm, já, si sedne do vody, což nevadí, protože je termální, ale vadí, protože musí vstát a studí ho zadek. (aspoň že foťák to přežil. vůbec, pamukkale, to byly fotografické orgie.)

odpoledne posedáváme dole u jezírka, povídáme, fotíme, počasí připomíná září, slunce září, já nezáří, protože nechce pryč.

je mlhavo.

a když se pak přesuneme zpátky do denizli, kde lovíme autobus do antalye (o tom příště), vím, že sem se prostě vrátit musím.

pátek jedenáctého

moje studium... tohle zadání je hrozně těžký, nemohla bych dostat lehčí? toroidní jádro bo čo to bolo mě vyděsilo tak, že jsem klesla k taktice smutných očí, což jsem ještě nikdy, aspoň co si vzpomínám, neudělala, i když taky moje paměť. včera jsem se divila, kde mám sešit a vůbec jsem si nevzpomněla, že jsem ho půjčila spolužákovi.

takže ápočtový týden u konce. a začíná kouškové. asi se nezastavím. kdy budu chodit do práce a kdy budu překládat? ach jo.

a teď vyrážím na kamarádovu svatbu. svět se zbláznil, nic už nebude jako dřív.

panika!

jo, zápočtový týden. srdce až v krku (nebo spíš mozek?) z předmětů, kterým jsem se naprosto nevěnovala. což se rovná n-1.

nula osm

navzdory všem skeptikům si myslím, že rok s osmičkou na konci musí být dobrý. prostě mám ráda sudá čísla.
ještě pořád jsem z plochy nesmazala print screen letenek. klidně bych se vrátila - do tepla, do neřešení. představa věcí, které mě následující dva měsíce čekají, mě děsí, nehledě na to, jak moc mě děsí tak nějak všechno. (rozepsáno nedávno, ale dny se teď strašně táhnou. přijde mi to jako věky.

hele:

nějak nevím, co psát. tak asi raději nebudu. moc zmatků.