turecko: pamukkale

odpoledne do denizli (projekce podivného hororu se smečkou zmutovaných psů, nedík, ještě že přes ty divný sluchátka, který si člověk strčí málem do mozku, není nic slyšet) a odtamtud hned do pamukkale. nad městem leží smog a veselý turek nám vysvětluje, že to je "no weather, but coal". nevím, jestli jsme to chtěli vědět. v pamukkale je děsná zima a ubytujeme se v prvním hotelu, který potkáme. ostatně jako v istanbulu. majitel je trochu podivín, moc si nás nevšímá, pokud nemáme platit, ale to nevadí. taky mi občas odnese monitor a já se pak vztekám, ale o to nejde.

tohle je pamukkale. bez nadsázky, tady nám bylo nejlíp a taky jsme se zdrželi o noc dýl, než jsme původně chtěli.

první večer jsme se prošli po okolí, vyfotili pár rozmazaných snímků osvětlených skal a vrátili se rychle do hotelu, protože byla zima. (ale mars i orion svítili, jak mají. tak mě napadá, když mi snof říkal, jak ho přitahují holky, které mají ve jménu errr, protože to zní drsně, jestli ho taky přitahují nebeské objekty, které mají errr: orrrion, marrrs, veněrrra)

druhý den ráno je... pamukálně esenciální. vydáváme se na skály, někteří (já) jsou nadšením bez sebe. je to tak bílé, tak vodní, tak dynamické! poskakuju vodou, brodím se horkým pramenem, fotím, lezu do jezírek, nohou přehrabuju tentononc travertin na dně jezírek... cesta, která se dá vyběhnout za deset minut, nám trvá minimálně hodinu.

nahoře prohlížíme (z dálky) hierapolis (jak mě má zaujmout mrtvé město, když je kolem tolik živé vody?) a nakonec se vydáváme do lázní. v lázních je složení:

a chlupatá kočka:

plaveme v teplé vodě, jsme tam skoro sami. nejraději máme jedeno místo, kde unikají bublinky a kde vydržíme nejdéle. nehledě na to, že antické sloupy na dně a kolemchodící japonci a němci v zimních bundách dodávají tomuhle místu legrační atmosféru. a kočky, ofkóz.

z vyhřáté vody se leze špatně. zima okolo a dlouhá cesta dolů způsobí, že trochu nastydnu. a vlastně taky noční cesta nahoru s pivem, kde sedíme na sandálech a máme nohy v horké vodě, ale stejně se trochu promočíme. vyprávím o expě a tak, před námi leží mlhavé (uhlavé) údolí a pára.

turecké čipsy mají tvar malých pohárků a tak do nich leju pivo a ono v nich překvapivě drží. taky pijeme džin s netonikem. nakonec si povídáme docela dost dlouho a otvíráme různé skříně s kostlivci... i na slzy dojde. tak to někdy bývá. ale člověk se pak cítí líp.

ráno se vydáváme do vedlejší vesnice hledat podobné útvary, ale červené. najdeme akorát kuře a šťávu z granátových jablek, turisty, falešné zlato a lavičku, na které sedíme, kouříme, a kde nás paralyzuje slunce skoro letně. jo, a taky tam je tohle.

už ráno jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc a nelitujeme. tuhle noc asi ani nepokračují terapie. čteme zaklínače (někdo si stříhá nehty), pijeme víno, pouštíme si hudbu z mobilu a z mp3, akorát je potřeba být potichu, aby byla slyšet.

poseldní den má takovou tu neblahou příchuť "co teď, když za chvíli odjíždíme", ale stejně se ještě vydáme nahoru, přistaneme na měsíci

zjistíme, kam se poděla ukradená voda

prohlédneme si mlhavé turky

a někdo, ehm, já, si sedne do vody, což nevadí, protože je termální, ale vadí, protože musí vstát a studí ho zadek. (aspoň že foťák to přežil. vůbec, pamukkale, to byly fotografické orgie.)

odpoledne posedáváme dole u jezírka, povídáme, fotíme, počasí připomíná září, slunce září, já nezáří, protože nechce pryč.

je mlhavo.

a když se pak přesuneme zpátky do denizli, kde lovíme autobus do antalye (o tom příště), vím, že sem se prostě vrátit musím.