...

druhej večer po sobě. beznaděj. pitomá, blbá, zbytečná beznaděj. včera obecná neschopnost se učit, panika, do morku kostí, zoufalství. dneska jsem zjistila, že to co se celej den učím nazpaměť, se učím špatně a přednáškách je to jinak.

pračka. otvírám skříňku abych neviděla v zrcadle ten ubrečenej obličej. věším ponožky, to mi jde, miláčku, za ty zamotaný ponožky tě zabiju, to si piš, kdo to má rozmotávat, a tahle má díru, vyhodila bych ji, ale nemůžu najít druhou, ale tobě to stejně bude jedno, viď, když nosíš každou ponožku jinou, tyhlety chlapský ponožky jsou tak nudný, já mám šuplík plnej barev, ale na co mi to je, stejně jsem na dně, možná budu celej život akorát prát a o někoho se starat, možná mi tohle jde nejlíp, nějak mi šedne bílý prádlo, možná bych to mohla před praním třídit, ale to je moc práce, a stejně mě to baví, měnit špinavý na čistý, koupelna voní a já si odklepávám popel do umyvadla, co je špatnýho na tom, sušit peřinu ve sprše, zavřít záchod, aby do něj nepadaly ponožky a co, jak mi můžou vadit naše provizorní řešení, když sama jsem jen provizorní, provizorní dno, provizorní bolest, slabost, že na tohle asi fakt nemám, že nevím, co na tý škole dělám, ještě čtyři cigarety a z tureckejch eve - sunflower cigaret mi bude zbývat přesně čtyřicet dva, když si podepřu ruce o stůl, tak se mi tak neklepou a můžu i psát, i když stejně opravuju každý druhý slovo, baví mě prát a mejt nádobí, mám ráda když to voní a je to čistý, kdybysme měli vanu, tak si do ní lehnu s levandulovou solí, ale máme jen sprchu a mně je to vlastně jedno, já přece neplánuju, že budu někdy mít něco jinýho, mně věci většinou stačej, miláčku, ty ponožky mě serou, protože když je zamotáš, tak se nevyperou, takže je můžu akorát hodit zpátky do koše a moje barevný pruhovaný ponožky od vietnamců jsou zase čistý a koupelna voní a odpoledne nad náma někdo vysával a byl to divnej zvuk, myslela jsem že ti blbne počítač, tak, nádobí je umytý, prádlo je vypraný a teď bych potřebovala vyprat hlavu, je v ní bordel posledních dvaceti tří let, dvacet tři je divný číslo, vyprat hlavu, protože když ji nevyperu tak nebudu mít sílu začít se zase učit od začátku, nic, ani krok kupředu, nic si nepamatuju, takže na co to celý je, river to the ocean goes, z mládí si pamatuju miliony textů a skoro všechno co kdy bylo hit si pobrukuju s rádiem, který stejně slyším jen jednou týdně v autě když jedeme k fre a někdy ani to ne, protože posloucháme the wall a leckdy začneme rovnou hey you a pak se pereme kdo to dá nahlas, tak, dám si zase na hlavu čepici, asi už se dneska nic nenaučím, je mi zima, i když je tu pořád příjemných pětadvacet, asi je dobře, že tu dnes nejsi, protože

protože tohle je můj boj, i když na něj nemám. nebo tak něco. jen si to brno pěkně užij. zítra se přitulíme a budeme spát. poslední dvě noci spím strašně dlouho a nejraději bych se neprobouzela vůbec.

oušku.