once - maybe

you must have fallen from the sky
you must have come here in the pouring rain
you took so many through the light
and now you're on your own

zbavím se někdy tohohle pocitu, který ve mně vyvolávají filmy jako once, který ve mně vyvolalo ps, i love you, pocitu, který je archetypální a pořád se vrací, neurčitá touha unikat a hledat se a něco si dokazovat a zároveň velmi určitá touha žít někde (a to někde už dobrých deset let znamená nejlépe v irsku), kde je moře a strašně zelená příroda a kde se dá padat s deštěm.

pořád mi dochází, že si nejsem ničím jistá, a že možná nebudu nikdy. v mém okolí, jak stárneme, dochází k novým a novým rozhodnutím, odsuzujícím k něčemu, lidé se berou, stěhují, čekají děti, usazují... nechci podlehnout, a zejména ne tak brzo, pocitu, že pokud se nebudu chovat jako oni, tak budu nějakým způsobem exkomunikovaná ze společnosti, respektive ze společnosti svých v budoucnu bývalých přátel, se kterými se nebudu mít o čem bavit, protože nebudu "normální" jako oni. vůbec, s věkem je ta instinktivní potřeba být "normální" stále silnější a těžko se s ní bojuje.

toho, co by se k tomu dalo napsat, je hodně. myslím si, že určitě existuje něco, k čemu do jisté míry směřujeme, něco, co je určováno tím, jací jsme. dá se s tím bojovat, dá se to změnit, ale je to těžké, protože se v podstatě musíme změnit sami a to není lehké nikdy. když mi d. vykládal karty, říkal, že mám silné předpoklady být rolí žena, manželka a matka (ehm, fuj). pointa není v tom jestli tomu věřím. pointa je v tom, že se bojím, že by to tak mohlo být, protože taková být nechci. je to nedospělost? nechci "dospět" tímhle směrem. akrab mi psala, proč bychom tedy byli na světě, když ne proto, abychom se rozmnožovali, a :m: mi na to řekl, že máme přeci rozum, tak nemusíme jen slepě poslouchat biologické instinkty. zajímalo by mě kolik lidí, respektive žen, ale mužů v podstatě taky, tohle někdy řešilo a pak si řeklo, že je přeci normální být normální. a kolik lidí kolem třiceti, pětatřiceti si říká, ach jo, kdybych jen nechtěl být jako ostatní. co když se zachovám "normálně" a budu po zbytek života cítit hořkost z toho, že jsem si nedokázala stát na svém a žít tak, jak skutečně chci?

a co vlastně chci? ty nebudeš nikdy sama, řekla mi kdysi blanka a něco podobného mi řekl teď i el. ale taky mi řekl, že nepůsobím jako někdo, kdo by sám být chtěl. na to se dá říct jediné - orly? myslím že ohledně formování mojí osobnosti by mi nějaká samota prospěla. ale těžko můžu doma říct, pojedu na rok do irska, počkej na mě. všudypřítomná mylná představa, že čekám na vlak, když v tom vlaku ve skutečnosti už jsem a on pořád zrychluje (to byla poslední blbá metafora, slibuju). a strach o jistoty. a strach brát věci absolutně. strach, že se přesvědčím, že je něco správné jen z nejistoty, a pak toho budu litovat.

jsem vážně tak divná?

jo, a nechoďte na once. radši si pusťte soundtrack. kromě scény s vysavačem, která byla vtipná, ve vás zůstane akorát lítost.