neapríly

s bsk pijeme shiraz, díváme se na youtube a shreka a povídáme si. je to místo v mezičase. voní jako on a za oknem běhají kočičky po dvoře. a na stěnách kondenzuje minulost a občas mi spadne velká kapka za krk a zastudí. i suppose that's how it goes.

"tohle jsem přeci nechtěla" je nadpis příspěvku z loňského června. nepublikovaného. věta plná alibismu. nakolik se naše představy kryjí se skutečností, nakolik dokážeme být konkrétní ve svých plánech. tuhle větu jsem si jeden čas opakovala pořád - a vraceje se k tomu ve vzpomínkách mi došlo, že je platná obecně a že jsem vlastně nechtěla nikdy nic.

odpolední seminář břišních tanců a chvilkové drobné radosti, nakonec budu o 5% méně nemotorná, což bude znamenat aspoň o dvě modřiny měsíčně míň. za jedním oknem sálu číhá dědek na ženy, za druhým chodí majestátní over-chlupatý kocour a terorizuje svoje teritorium.

a jaro se mi plíží pomalu do srdce. vlastně rychle.

tak nějak mi dochází že bydlet tady je dočasné. a stejně tak mi dochází, že na život nechci být sama. nikdy.