regressions

a jdu a šeřík, který jsme otrhávali loni s panem programátorem, je plný květů, vůbec ta naše čtvrť krásně voní

a jdu a říkám si jak moc musím neustále definovat, konfrontovat se, vyvolávat vnitřní konflikty, abych byla schopná chápat sebe a svět okolo, je to bezpodmínečné

ze školy na jedno (tedy dvě) pivo, dvanáctka vleze trošku do hlavy a všechno tak strašně moc kvete, do knihovny a do čajovny, odkud se trhám, protože projekce o výpravě ppčas do turecka za zatměním je neskutečně nudná (my budeme mít lepší, až to alf jednou nastříhá) a z lidí, které jsem chtěla potkat, tam nikdo není. místo toho sedím s m. v hospodě, která je ztělesněním všech nechutných hospod, upíjím svoje malá piva (toho dne třetí a čtvrté - a to můj primární plán byl dát si večer trochu vína) a snad pod jejich vlivem nakusuju téma pana programátora, najednou mám hroznou potřebu se svěřit, jako tehdy před dvěma lety, a tak chvíli mluvím -

[někdy v lednu jsme totiž byli s panem programátorem na víně, on vzal pár kamarádů a já zwíře - a nakonec jsem o tom ani nenapsala, protože se choval hrozně. měl na mě narážky a snažil se mě v očích zwířete co nejvíc shodit (ale zwíře není člověk, který by se tím nechal rozhodit) a vůbec to celé skončilo nějak divně, od té doby spolu skoro nemluvíme]

[pan programátor chodí s jednou slečnou, která se k němu chová strašně, ale jemu to tak nějak nevadí, jezdí za ní po celém světě jako pejsek a - a mně se k tomu ani nechce vyjadřovat, protože tehdy, když se mi líbil, jsem ji nesnášela - to mi tak nějak zůstalo - a tudíž nejsem objektivní]

- mluvím a překvapivě se shodujeme téměř na všem, věci, kterých jsem si já všimla už dávno, vnímá m. taky (a ten pocit, že jsem nakonec měla pravdu, co se jich týče, mě nijak netěší) a štvou ho úplně stejně - jenže svůj život si děláme sami a kdo mu chce radit, že. pan p. je v některých ohledech skvělý, milý, vtipný, zodpovědný, ale jakmile přijde na nějaké otázky ohledně jeho "vztahu", strašně zkřečovatí a sálá z něj takové napětí, že se divím, že nejenže se z toho nezhroutí, on si to vůbec neuvědomuje - a po "ona je v americe, on je někde jinde", přijde situace "oba na jednom místě" - a ona ho vůbec nepotřebuje, jen ho využívá a dělala to vždycky, takže jsme se shodli, že se blíží katarze - ale já už dávno nemám potřebu ho zachraňovat. (m. řekl, že v takovém vztahu, jako mají oni, by nevydržel ani týden. já teda taky ne. tak jak to že to někdo vydrží? ona za to vážně nestojí.)

[a stejně mi to ale nedává smysl. ani to, proč o tom vlastně píšu. snad že se tehdy prudce objevil v mém životě, že vlezl do fontány, učil mě lízt po skalách a mně to stačilo. možná to byla chyba. ale spíš ne. a stejně si myslím, že v tom nemá a neměl jasno. mělo by mě to těšit, ale proč. já bych takhle žít nedokázala.]

mizím z hospody a rychle se oklepávám. na vršovickém náměstí se setkávám s bsk a večer je ještě stále před námi, i když je už po desáté. konzumně krásný večer, pizza a víno, rozvalení na pohovce se díváme na film, na lost a kontinuelně se opíjíme. life's good.