things could be better, things could be worse

tak co, brno? mříže a pavučiny, koukám, když se dnes vracím z fotografovací procházky. ale popořádku...

přecenila jsem se. většinu cesty jsem listovala reflexem. chtě nechtě jsem někdy kolem maloměřic znervóznila; jako vždycky. ale i tak to uteklo, než jsem posbírala svých stoplusjedna krámů. v myší díře voněly lázeňské oplatky, sladké brno, zmateně jsem samou radostí požádala o lístky na šalinu s jihočeským přízvukem.

na maliňáku křičí havrani jako ve speak to me. speak to me. a já spěchám, abych se mohla integrovat, abych smazala odlišnosti. jako všechny byty, i privát má specifický pach - který mě po čase začal strašně vadit - ale byla jsem dlouho pryč. evokuje. odhazuju zátěž a plášť cizinky. a cítím se jako ve městě zázraků, když vyrážím za nau, na čokoládu, kde se předháníme v komponování šálků a skleniček - když se vracím, je mi dobře. a když pak míříme do pomaláče na pivo a hermelín, je mi ještě líp. s mattem si vyprávíme sny, pár tahů z trávy, zpátky a upadám do neklidného spánku.

na privátě jsem se jeden čas cítila doma, možná víc než doma. tak moc se to tu nezměnilo, až mám pocit, že jsem někde jinde v čase. přese všechno k tomuhle místu cítím zvláštní něhu, je tak moc mimo moji současnou realitu. mimo všechno. když tady sedím a píšu, vnímám všechny chvíle, co tu byly. pohled z okna vyvolává všechny slunce a deště a léta a zimy a přece se netopím ve vzpomínkách. je to stav mysli? důvěrně známý prostor. o milimetr dospělejší.

komu ještě záleží na tom, co všechno k tomuhle městu cítím.

chce se mi spát, ani ty dvě pressa v mozku mě nezachránily. prošla jsem se kolem družby. nerozbrečelo mě to. je mi divně. nechci mazat.