a venku sněží - marně jsme doufali v jaro -

nevypař se, sne, as long as i'm creating my coffee.

čekám v kavárně u indiánku s mandlemi, až kdosi vyjde ze dveří, a když vyjde, zaváhám. pozdě vyběhnu ven; vím to. zběsilý běh ulicemi neznámého města, které je nejprve brnem a pak asi vším, běžím a volám - běžím. a letím. město pode mnou - neznámé ulice - řeky ohnuté do hranatých jezírek s fontánami a kaskádami - nádraží s fantasticky barevnými a zcela určitě neaerodynamickými vlaky - město je strašně veliké. už vím, že letím/volám/hledám marně, město je příliš veliké. dálnice s tanky a obrněnými vozy - někde strašně hluboko. nejvyšší špičky mrakodrapů taky strašně hluboko. zakouším nový pocit - závrať. a nové sebeuvědomění - to když si mávám rukou před obličejem a později odhrnuju vlasy z očí, cítím se zcela při vědomí. takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyla, říkám si ještě a pak se propadám do černoty a zvoní budík. snad je to nutný přechod, abych se nelekla a nespadla, ale budík zvonil jen ve snu a než se vzbudím doopravdy, ještě se mi mihnou dva snové střípky - v tom prvním čtu neexistující komentář na blogu, v tom druhém se promítne léto - expa.

probudím se doopravdy. 9:42. ach jo. ale už.