too much buses

já se zblázním. ne. už se stalo. krom ranního zážitku mě čekaly další, autobusové, stíhovité a barevné. na trase autobusu karlák - strahov jezdí úplně modrý autobus. je jako duch. nikdy jsem s ním nejela. pořád někde projíždí. pořád ho někde vidím. míjím. jako ducha. ale to jen tak na okraj. jela jsem dnes lézt na strahov. přijel autobus... a ne, nebyl modrý. bylo to ještě mnohem horší. vypadal docela obyčejně.... ale: to světlo uvnitř nejblíž k řidiči bylo jasně zelené a tím pádem celý prostor tam mezi předními a středními dveřmi brčálově zeleně svítil. to si nemůžu nechat ujít, pomyslela jsem si a nastoupila jsem do zelené zóny. jízda na strahov byla zeleně neobvyklá. budiž. to se může stát. vyprovázela jsem pak kamarády na autobus. překvapivě přijel ten zelenosvětelný. budiž. co mě děsí... je, že jsem ležela doma u sebe, telefonovala s BarborKou... a při pravidelné psychoterapii zahrnující popisy našich každodenních stíh jsem začala vyprávět o zeleném strašidelném světle v autobuse.
a zařvala jsem.
.
.
.
za oknem projel autobus se zeleným světlem.