.:.

venku je zima. nevím, jak velká zima, nedívám se na teploměr. ale je zima a já pořád chodím akorát ve svetru. je zima a já ji přijímám a nechávám ji aby mě prostoupila. rozhostí se ve mně chlad. mírný, uklidňující, bez emocí. adaptuju se na zimu a procházím městem stínů. choulím se do svetru a šály. když se svět pohybuje příliš rychle, zpomalím. našlapuju jako kočka a poslouchám ticho. a když svět zpomalí, začnu utíkat. kličkovat mezi lidmi a pocity. bezhlavě. bez zastávek. bez rozmyslu. je zima. každý strom bez listí je krásný. křehký a zranitelný. a já bloudím. městem a zimou a mezi stromy. zima zmrazí emoce. zklidní celý svět a zavládne studená harmonie. a tak zapomínám na emoce a přemýšlím... ...že jsem a nejsem sama. že chci a nechci být sama. protože milovat je příliš silné slovo a tyhle stránky ho neunesou. nikdo ho neunese. protože láska je někdy horší než smrt a málokdy je tomu naopak. zima. ve sněhu se odráží přízraky dávných lásek, těch ztracených. jsou jako sněhové vločky. každá je jiná. všechny studí. všechny jsou krásné. a po všech zbyde akorát břečka nebo roztají. a já se cítím zmraženě. bez citu. protože ho někdy bylo příliš a jindy se nedostávalo. a teď přišla zima a vítr rve koruny stromů. a ve zmrzlých kalužích se odráží zmrzlá srdce. telefon zůstává hluchý... jediným lékem je hudba. ale to už je jiná kapitola.