rukou kreslím osmičky - úchylka z tanců. ale stejně to bude vždycky nekonečno.
podzim. je tu. matně. v hlavě mám šumavu před x lety, suchou trávu, modrou oblohu a žloutnoucí listí. chlad a nevinnou zmatenost okolnostmi. než člověk dospěje, může žít bez přemýšlení. nebo to sakra taky tehdy tak řešil?
i can't deny what i've become
but i'm emotionally undone
still yet. podzim podzim podzim. neděsí. jen mě zase zmrazí svojí plíživou krásou. ještě týden - bože - a možná se mi zase začnou v hlavě skládat slova.
occamova břitva řeže do krve.
a učení mučení.
2 comments:
Ja si vzdycky myslel, ze kdyz clovek prave takovyhle ***** resit prestane, stane se dospelym...
hele, proč ty to tu vlastně čteš? imho člověk dospěje tehdy, kdy rozumí vlastním emocím. já jim rozumím částečně (a nikdy bych si netrofla tvrdit že jsem dospělá), ale to neznamená, že si je tu nemůžu rozebírat (a že ten, kdo to nedělá, to neřeší jinak).
Post a Comment