the final. kde jsem skončila? autobus přes hory, hvězdy za oknem. v antalyi zase výstup do neznáma, děsí mě tyhle okamžiky opouštění pohodlného autobusu a vstupování do neznámých prostorů. první, čeho si všimneme: v antalyi je teplo.
teplo. příjemných 15 stupňů, večerní nástupiště, teplo, autobusy, zmatená cesta do centra. je tma a my hledáme sever, kaleiçi, moře a hvězdy.
a najdeme hostel z průvodce, minipokoj v něm, večeři, pivo efez a spoustu vína. a ráno se vydáme do města, k moři, slejzáme po skalách až k teplé slané vodě. antalya mě překvapila, není ani plná turistů - mimo sezónu - ani přehnaně moderní - naopak.
i když jsme plánovali koupel, nakonec nám přijde náročné, hledat místo, kde se dá lízt do vody a kde můžu do vody i já v plavkách, i když předpokládám že v takovém místě jsou turci zvyklí na ledasco. a třeba by přežili i mě.
a tak se procházíme. v galerii si koupím náušnice, které jsem díky nemocným uším ještě neměla na sobě (první obchod pro majitelku - představa, že právě tady strávím delší dobu, že tu budu bydlet a psát a všichni mě budou znát a místo toho, aby mi chtěli něco prodat), na ulici vyhádám náramek a náhrdelník, které jsem ještě nenosila, protože nebyla příležitost (a možná je to obvyklá hra, ale prodávající se tváří, jak mi to handlování jde) a mezitím prostě bloumáme po pobřeží, s tím, že to, že tady je vlastně zima, si uvědomujeme jen těžko.
a protože tu jsou pomeranče. a protože máme odjet, máme vyrazit na letiště a vrátit se do prahy. litujeme, že jsme nepřijeli dřív díky strachu, že to tu bude plné turistů. ale jsou tu spíš pomeranče.
nakonec necháme batohy v hotelu, vyhříváme se na sluníčku, fotíme pobřeží, sledujeme kočky...
...a slunce zmizí za obzor, klouzalo tak pěkně dolů, nepamatuju si toho moc, jen pocity, jen teplo, jen cestu na letiště...
nejdřív nemohl pan řidič najít klíče od auta, pak jsme zase vystoupili na špatném terminálu. letadlo se vznese. časem přistaneme v mnichově, poté, co mě stihne vystresovat fakt, že cesta antalya-mnichov trvá překvapivě déle než mnichov-istanbul. v mnichově je zima, burger king, v mnihově s batohy na vozíku hledáme strašně dlouho odkud jede autobus domů, já se kloužu po dlaždičkách, jsem mimo, všechno je mimo. to je tak když věci končí. to je tak když je zima. v pět ráno jsme v praze na florenci. je pondělí, třetího prosince, je moc ráno na to aby byla noc, je moc prosinec na to aby bylo teplo. vyzvedne mě :m: - přestože ho přesvědčuju že nemusí - ale je to milé.
teplo. příjemných 15 stupňů, večerní nástupiště, teplo, autobusy, zmatená cesta do centra. je tma a my hledáme sever, kaleiçi, moře a hvězdy.
a najdeme hostel z průvodce, minipokoj v něm, večeři, pivo efez a spoustu vína. a ráno se vydáme do města, k moři, slejzáme po skalách až k teplé slané vodě. antalya mě překvapila, není ani plná turistů - mimo sezónu - ani přehnaně moderní - naopak.
i když jsme plánovali koupel, nakonec nám přijde náročné, hledat místo, kde se dá lízt do vody a kde můžu do vody i já v plavkách, i když předpokládám že v takovém místě jsou turci zvyklí na ledasco. a třeba by přežili i mě.
a tak se procházíme. v galerii si koupím náušnice, které jsem díky nemocným uším ještě neměla na sobě (první obchod pro majitelku - představa, že právě tady strávím delší dobu, že tu budu bydlet a psát a všichni mě budou znát a místo toho, aby mi chtěli něco prodat), na ulici vyhádám náramek a náhrdelník, které jsem ještě nenosila, protože nebyla příležitost (a možná je to obvyklá hra, ale prodávající se tváří, jak mi to handlování jde) a mezitím prostě bloumáme po pobřeží, s tím, že to, že tady je vlastně zima, si uvědomujeme jen těžko.
a protože tu jsou pomeranče. a protože máme odjet, máme vyrazit na letiště a vrátit se do prahy. litujeme, že jsme nepřijeli dřív díky strachu, že to tu bude plné turistů. ale jsou tu spíš pomeranče.
nakonec necháme batohy v hotelu, vyhříváme se na sluníčku, fotíme pobřeží, sledujeme kočky...
...a slunce zmizí za obzor, klouzalo tak pěkně dolů, nepamatuju si toho moc, jen pocity, jen teplo, jen cestu na letiště...
nejdřív nemohl pan řidič najít klíče od auta, pak jsme zase vystoupili na špatném terminálu. letadlo se vznese. časem přistaneme v mnichově, poté, co mě stihne vystresovat fakt, že cesta antalya-mnichov trvá překvapivě déle než mnichov-istanbul. v mnichově je zima, burger king, v mnihově s batohy na vozíku hledáme strašně dlouho odkud jede autobus domů, já se kloužu po dlaždičkách, jsem mimo, všechno je mimo. to je tak když věci končí. to je tak když je zima. v pět ráno jsme v praze na florenci. je pondělí, třetího prosince, je moc ráno na to aby byla noc, je moc prosinec na to aby bylo teplo. vyzvedne mě :m: - přestože ho přesvědčuju že nemusí - ale je to milé.
ahoj, turecko.
No comments:
Post a Comment