protože je krásně, a taky proto, že mě moje nekreativní a nezáživná práce poslední dobou začíná srát, utíkám z ní dřív a zaseknu se v malém obchůdku s hezkýma věcma. třeba s náušnicemi.
kafe se zw. a den na to vyrážím do brna, vlakem, sama, jako už dlouho ne. vindobona je nová, což mě donutí k přemýšlení o tom, jak je moje pseudozcestovalost do brna křehká a jak mě nové věci rozhazují. nicméně zásuvky na notebook jsou fajn, příště je určitě využiju.
brno je vylidněné a já mám tři hodiny na to, abych prošla město, něco málo vyfotila, prošla si botanickou zahradu a vůbec veveří, kde znám každou hospodu. kdysi známý město je najednou trochu cizí. chtěla bych to zvrátit. chtěla bych se vrátit do dob, kdy bylo i tady co objevovat. kdy jsme se se ženou vydaly po jedenáctce dál pryč s mylným pocitem, že jdeme do centra. kdy jsme neskutečně pařily ten týden na družbě a vejška začínala a brno začínalo a vlastně všechno tehdy bylo nový, svobodný, jak už to nikdy nebude.
a strhlo to hromadu událostí, řetěz navazující článkem na článek, i to, že jsem tady a teď s :m: a kouříme dýmku, taky může ten týden tehdy, a večer v plzeňském dvoře. brno je teď procházka nocí, muzejní noc, lezeme s bsk a liou na věž petrova, zasekneme se v zácpě na schodech, příchutě svobody přetrvávají, s chlapcem v zeleném tričku si vyměňujeme úsměvy, ale pak mi zmizí, což je dobře. aspoň že měl dlouhé vlasy, což, jak jsme předtím probrali ve vinárně, je můj jediný fetiš, narozdíl od bsk, jenž jich má hodně a je na ně hrdý, ano, ta věta už končí.
usínáme při love actually, zase jednou, liin byt je ženský a krásný, má výhled na měsíc a na křižovatku, a tak vůbec.
a já už nevím co psát, závěry suck. a nadpisy taky.
No comments:
Post a Comment