bilance

spolužáci se nějak vyrojili. s prvním jsem se zakecala místo odpadlý hodiny, řekl mi, že jsem nepřehlédnutelná a teď mě málem ani nezdraví. druhej mě během španělštiny nenápadně pozval na kafe a třetí nad kalíškem horký medoviny naznačoval něco o krbu a francouzskejch filmech.

teploměr ukazuje konstantně tři až čtyři pod nulou. nemyslím na edi, ani trochu. ale o tom jindy.

většinu zápočtů získám nejdřív ve zkouškovým.

většinu semestrálního projektu mám možná tak v hlavě.

většinu dárků nemám.

většinu času koukám blbě z okna.

note to self: když si chceš dát pauzu, sakra, tak můžeš upravit pár fotek.

mišmaš na téma "ještě je pořád neděle!"

taky máte pocit, že když nasednete do metra, nemůže to na další stanici trvat dýl než minutu? metro je totiž zázračnej dopravní prostředek, aspoň já mám pořád ten pocit.

taky jste si všimli, že slovo adventní se rýmuje se slovem dementní? v intersparu hrajou "and this christmas will be very special christmas for me" - což budou. naprosto netuším, co budu dělat. a nevím jestli to chci vědět. možná by nebylo tak špatné být prostě sama doma. s kočkama.

není nad kamarády, který přijdou až k vám domů se spoustou vína. není nad nio a rozhovory. není nad večery s lidma, se kterejma si strašně moc rozumíte. nad seriály, nad viktora janiše, nad mievilleho a mapu edinburgu. možná není všechno jenom iluze. není nad koncerty kamarádů z brna v praze, nad trojpatrový kavárny, nad večery s muppet show, nad ranní scrabble a listování a luštění ma langue au chat.

měla jsem včera dost zvláštní náladu a spousta věcí mi najednou připadala jinak. červený víno je lítostivý, vždycky bylo. lituju toho, že se chovám nevyrovnaně a ubližuju tím lidem. izolace je dobrá věc, protože nemůžete nikomu ubližovat, ale nevím, jestli bych dokázala nemít všechny ty věci popsaný výš. můj sociální život je naprosto v pořádku, děkuju za optání. aspoň že tak.

tohle místo není pro malý

říkám si, když se natahuju do nejvyšší skříně, kde jsou skleničky. člověk pod 175 cm prostě musí pít víno z hrnku, pokud mě nemá po ruce.

spím špatně a trhaně. dneska na mě kočky neleží, takže hledám houby na vysočině, vypadají jako balónky, a s prostřelenou hlavou umírám :m: v náručí. dlouho.

nebolí to.

a mezitím, když se připroberu, zpívám si jaro jaro bláznivý - hážeš kytky do vody - jako každej rok - sama nevíš proč - jaro jaro bláznivý - hážeš kytky do vody - hlava se ti točí - a ty nevíš proč nevíš proč. pořád dokola, nevím proč.

jdu začít den eukalyptovou vanou.

i need it more than ever

... hrálo v intersparu. mno. mám čepici, co mi padá do očí. nepadala, když jsem ji kupovala, takže mám podezření, že se mi zmenšila hlava. od poslední křižovatky k odbočce k domu je to přesně sto kroků. i když někdy jen devadesát čtyři. sazka arena má na stropě třicet šest ocelových lan. asi mám nějaký autistický sklony. počítám, pořád něco.

každej, kdo přijde, mi říká, že je škoda, že nemám okna na druhou stranu. podle svých sousedek mám nejspíš neuvěřitelně aktivní sociální život - je pravda, že tu někdo je skoro denně.

kocour menší je už skoro větší než kocour větší.

nevím. nevím je moje slovo. je to moje slovo už tak dva roky. někde jsem četla, že když člověk dělá hodně věcí najednou, může začít mít problémy s krátkodobou pamětí. to asi bude můj případ. vždycky dělám fůru věcí. vždycky nevím fůru věcí najednou.

dneska se mi nestýská po minulosti. stýská se mi po pocitu, že vím. že za něčím jdu, i když je to třeba špatně. vím, kam se datuje počátek nevědění, i když všechno souvisí se vším. možná si (ne že bych o tom až tolik pochybovala) za všechno můžu sama. že jsem přestala věřit. v sebe. v nás. přijde mi normální to dělat. a stýská se mi po emocích, který nemám. friday, i'm not in love. jedna z otázek na famous beck depression scale je, jestli dotazovaný cítí vinu. jo, neustále, za to, že nejsem taková, jaká bych chtěla být, vůči sobě i vůči ostatním. funguju. vůči sobě. vůči kocourům. aspoň že tak.

samota léčí. a další věci. snad. jsem páteční optimista.

moudro týdne: deprese je jako chlast. dokud se nevybleje, líp nebude.

cat lady

když začala nena kdysi psát místo terapie.

když se kdykoliv snažím něco pojmenovat, a ono to nejde.

snažím se psát.

protože mám strach? protože se zároveň bojím a zároveň chci do sebe vidět?

vypustím návštěvníky do světa a sama tu zůstanu. sama. se strachem, že to tak zůstane. bydlím nad stromama. vidím vítr ve větvích; vidím ho pořád. moje větrná hůrka, zase jednou jedna. jaký je to bydlet v bytě po někom, kdo už nežije?

bojím se. sebe a strachu a taky toho, že budu stejná. vidím se bát, vidím pohodlnost, obavu riskovat, vidím věci, kterých jsem se před pár lety bála, že je uvidím. vidím někoho za zdí, kdo nutně potřebuje tu zeď prolomit. pořád mám linky na vnější svět, ale izolace je lákavá. teď v noci, když arkády zhasly a stromy se komíhaj na pozadí nouzovýho osvětlení nejvyšších pater garáží. venku je tma a zima a když otevřeme okno tak se okno zamlží a já nakreslím kočku

kocoura, fousatýho, jako je sch, jako je kocour velkej, a když zoe odstoupí od otevřenýho okna, málem se mi zastaví srdce, protože ten sen o kočkách mrtvejch dole na zemi a protože my tři na gauči čteme a relaxujeme a protože ty dva se mají tak rádi, až je to k nesnesení, že to třeba někdy něco naruší -

- paranoia.

ztratila jsem ambici být hostitelkou a tak vyřežeme dýně a upečeme trochu nepovedenej koláč a pak se vydáme do temnejch úžin /dire straits/ mysli a - já fakt vím, že to potřebuju - a - a najednou jsem tu sama a kočky spí a já píšu.

že podzim

že jsem krátkozraká a tak mě vždycky překvapí, že vidím, když si vezmu čočky

že nemůžu bejt jen tak jednoduše šťastná

že jsem rozbila památeční skleničku

že jsem poškrábaná, pořezaná a pomlácená, protože kolem mě je svět a ne vakuum (a já do něj, patos, budu vždycky narážet)

že mi kočky vyhodily adaptér od netu a že v mé knihovně má zaujmout místo "sexuálne šťastie pre ženy" - muhaha. těším se na partyové předčítání.

a už vím, kde je problém. a až tam, zoe, přijdu, tak to řeknu. jednou větou.

moc přemýšlím.

v kalendáři říjen, v hlavě leden...

zatímco většině jedinců (těm duševně zdravým) přináší stres / složitější životní situace akorát motivaci, jak se s tím úspěšně poprat, já se skládám při každý pitomosti. únava ve mně vyvolává stav, kdy se ztrácím: v matematice, v matlabu, v metru, zapomínám, že už jsem nakoupila, a chci se vracet do obchodu, nehledě na to, že tohle roční období je fajn za oknem, kapky deště při usínání taky nevadí a svíčky+svařák+horkávana+kniha+peřina jsou vesměs moji kamarádi, co se týče motivace k životu nebo dokonce jakékoliv smysluplné činnosti, je to naprostá tragédie.

vstoupila jsem do životní fáze, kterou bych nazvala pozorováním. pořád se pozoruju. porovnávám. a nikam se nedobírám, protože jsem zoufale neobjektivní. protože pořád řeším objektivní pitomosti.

postrádám vršovice. zoufale. jejich kompaktnost, dostupnost, integritu. neizolovanost. izolace je teď totiž moje téma. ztratila jsem s nima nějakej pohled na sebe, kterej jsem měla relativně uspořádanej. poslední dobou mám pocit, že jsem někdo úplně jinej, než jsem si myslela. o - objektivně - horší: hysteričtější, hádavější, nešťastnější, ublíženější. a ty jednotlivý vlákna, který vedou z minulosti sem, se sledujou jen těžko. a i když leccos tuším, těžko můžu vinit někoho jinýho než sebe.

jak spíte? zeptala se sestrička po telefonu a já rozverně odpověděla, že dobře, protože zrovna minulej pátek byl celkem fajn. pondělní chmury mě zasáhly naplno, a tak jsem ráda, že jsem se na tu snadterapii konečně objednala (poté, co jsem o tom asi dva roky jen mluvila).

izolace. je to tak lákavý, stáhnout se před světem a nikoho k sobě nepustit. ale jo, hodlám to tak ještě chvíli nechat.

pozítříje září

srpen: horko a patový situace. místo týdnu u moře týden ve žlutejch lázních. pohnout se znamená bolet, nepohnout se znamená bolet sebe. a psát znamená přemýšlet, takže je lepší nepsat.

FUUUUUUUU

rána jsou smutnější než večer

že bude tenhle rok divnej mi došlo už kolem vánoc. že se mi za dva měsíce nepodaří dostat svůj život pod kontrolu by došlo i malýmu děcku. víru, ztrácím víru, zní z vedlejší místnosti. za ty dva měsíce jsem akorát zametla nepořádek pod koberec.

a teď jsem na expě. ráda opakuju, že naposled, ale ta finálnost toho slova mi nedochází. i když teprv začala a její chapadla mě ještě nestrhly, plíživě se připomíná příliš známýma věcma. to jak se nad hlavou točej hvězdy. to jak se točí mlejnek od kafe. to jak v noci zavírám oči a vím jistě, že do ničeho nevrazím, protože to tu znám poslepu.

mám pocit, že bych měla něco napsat, ale nevím co a komu, sdělila jsem včera b. napiš, odpověděl a tak hledám slova, což nejde hladce. odvykla jsem si psát. odvykla jsem pojmenovávat, co cítím a co si myslím. a nějak nemám chuť s tím zase začínat.

na mucholapce visí mrtvá vosa. všechno o tomhle místě už bylo napsaný a řečený. včera večer jsem šla po pozemku a cítila jsem intenzivní pach zkaženýho ovoce. sváry v mojí hlavě jsou stále silnější a paradoxně je mi všechno čím dál tím víc jedno. a cesta vede jenom dopředu.

jela bych pryč. vzala bych auto a vydala se poslepu na jih. jenže nemám s kým. dnešek byl horkej den, kdy slunce sušilo slzy. kdy už konečně pochopím, že jsem v tom sama?

vezmu auto a pojedu naslepo na jih. třeba mě tam někdo bude čekat.

strangers

prší. stejně jako mi cestou na nákup dojde, že písnička, na kterou jsem si nemohla vzpomenout, je právě tahle, dojde mi cestou z nákupu všechno ostatní. všechno do sebe zapadá jako kousky skládačky. příčiny i následky.

nevěřím. nevěřím ti. nedokážeš mě přesvědčit, že i když není dobře, bude líp. že když je dobře, tak to vydrží. nevěříš na budoucnost, nevěříš na plány, nevěříš na děti. tvoje sny zůstávaj v šuplíku a já musím snít sama. dospělost je umět je uskutečnit. umět mít na paměti, co chceme, a i když nejdou okolnosti příznivý, jít si za tím. je to takhle strašně jednoduchý.

nemám naději, nemám motivaci. ale je to tvoje beznaděj a tvoje demotivace. je to takhle strašně jednoduchý.

myšlenkování 1

je mi vlastně celkem dobře. mám toho strašně moc a nejsem si jistá, jak to zvládám, ale za poslední týden jsem stihla vidět fůru lidí, který jsem dlouho neviděla, a tak mi je prostě fajn. aspoň pokud zaspím stres, kterej si způsobuju prací, kterou si beru, a zkouškama, na který... kašlu. a spaní mi v poslední době jde. [vzbudila mě bouřka v půl dvanáctý ráno. - myslel jsem, že máš bouřky rád. - ale spánek mám radši!] otestovala jsem pár tataráků a zabila dnešní odpoledne naprostým flákáním, stejně jako včerejší noc a několik dalších částí minulých dnů, který by šly určitě využít efektivněji. nad tím, co mi řekl K budu ještě přemejšlet.

a teď budu pracovat na zoeině "hlavně nelhat sama sobě". a na zjišťování, co teda vlastně chci. třeba neubližovat. ale ono to plyne tak nějak všechno ze všeho navzájem. b říká, že pokud jde o budoucnost, musí bejt člověk trochu sobeckej. jinak by se akorát ničil. tak já to nějak všechno skloubím a uvidím. ještě že umím bejt tak děsně hrr, to tomu určitě pomůže :) pomoc, jde na mě sluníčková nálada, všechny vás miluju, nepila jsem, teda pila, ale už jsem střízlivá, tak to by pro dnešek stačilo.

you live your life as if it's real

znáš tetris, žejo, říkám j., já ho teď furt hraju, hlavně v metru, parádně tím zabiju čas. no a já si vždycky na začátek hodím pár kostiček špatně, abych to pak musela řešit. dobrá paralela k životu, nemyslíš?

je zima. je taková zima, že nosím pod peřinou svetr a dneska na koncertě jsem litovala, že nemám rukavice.

taky jsem dneska snědla plátek sýra, třetinu langoše a dva blacky. víte, že smíte vypít jen dva denně, říká žena v bufetu, když si jich kupuju šest.

já jsem v pohodě. jak řeším tu hypotéku, tak mě nezajímají ženský, nepiju a nemám deprese. - neboj, až budeš bydlet na vyšehradě, tak na to sbalíš každou. - i tebe? - hahaha. - no ale když budu mít byt na vyšehradě, to si budu moct vybírat.

je červen a je zima. bobtná ve mně vztek za všechny křivdy a zla a deprese a nevyslovený věci a já se dusím. a mrznu. ruce tisknu na klávesnici notebooku, která trochu hřeje, divím se, kolik je zase hodin a nepřemýšlím.

straší mě minulost. chodí ke mně ve snech, vysmívá se mi. před třema lety bylo studený jaro a pak najednou přišel měsíc horka. má smysl nechat přicházet žhavý července a přehazovat si jima veškerý reality?

jsem zlá. a vím to. vyčítám, nadávám, třesu se zimou a nebojuju. zatím jsem s tímhle rokem spokojená, vím, že jdu většinou dopředu. zase se znám o chlup víc. vím, co bych chtěla, aspoň trochu. ta trocha je křišťálově průzračná, jako rampouchy, co mi každou chvíli narostou po těle. jako ledový střepy, který mi protínají srdce. jako hromada slz který přicházejí dnes a denně. kdyby to nebolelo, nebyl by to život.

cítím led. před třema rokama jsem chodila pod nuselákem a poslouchala no more shall we part. před třema rokama jsem změnila svůj život. cítím led. jsem ledová královna. už nebudu hodná. budu zlá a budu mít srdce plný ledu. srdce jako arktická krajina. klidný, tichý, vyrovnaný.

foťák jsem nevzala do ruky dlouhý týdny. pracuju. občas se učím. a zase se klepu zimou. díky za těch pár horkejch dní, kdy jsme s akrab jely na hostivař a chytaly slunce.

kdy jsi byla naposledy šťastná?

definice štěstí. a) vědět, že mají věci smysl. radost z maličkostí, slunce déšť vůně za oknem. jaro před dvěma rokama. věci celek. b) vědět, že nemusím myslet, že můžu padat sama v sobě, opíjet se a zapomínat. loňskej podzim. státnice. a tak. zapomenout na to, že štěstí není. a malý detaily všude, šťastnej dětskej smích (můj), kterej občas přijde, jako když dostanu tatarák v malinkatejch mističkách nebo když si objednám pruhovaný kalhoty nebo když kocour udělá naprosto cokoliv.

ztratila jsem pojmy. ztratila jsem se v překladu směrem já ty. plavu, ale ten trychtýř mě pořád víc vcucává. za zrcadlem je celej novej svět. chci a nechci proplavat. je mi smutno. čekám jednu podanou ruku, ale ta nepřichází.

really. how can it feel this lonely?

bouřkové okamžiky

včera byla bouřka. :m: seděl na okně a držkoval, že nevidí blesky, protože je otočený do místnosti, aby mě slyšel. otoč se, řekla jsem s jistotou a v tu chvíli rozzářil oblohu obrovský blesk. jsi divná, víš to?

o chvíli později jsem řekla blesk zlomek vteřiny předtím než nastal.

a pak ještě mockrát, ale zázrak už se neopakoval. nevadí.

zásadní otázka

jsme my ještě my?

in the evening

žiju ve vzduchoprázdnu. program na obnovu pocitů. pojetí času se liší; plyne obvyklou školní/pracovní prudkostí. zbytek je v řádu týdnů nejmíň. sny a tak. zejtra má přijít bouřka. taková ta celonoční. zachumlám se do černý peřiny a usnu se šumícím dešťem. rain song.

program na obnovu samy sebe. jestli mě náhodou neštve že nesplňuju vlastní cizí představy - furt mám pocit, že by mě chtěli lidi vidět nějak. že se nechovám obecně. jak bych měla. a i když si říkám, jak je mi to jedno, tak není.

bezohledná, citlivá, chytrá, empatická etc jsem málo a moc. nerozhodná. měla bych si vybrat, co teda budu. měla bych si stát za tím, co si myslím. měla bych si dál myslet, že jde všechno zlomit přes koleno, protože se aspoň něco děje. měla bych. měla bych vědět, že je to můj život, a že nemám nic reakci odpověď očekávání pochvalu po nikom chtít. děsí mě myšlenka, že bych ten život zvládla sama. děsí mě moje potřeba velkejch věcí. velkejch plánů. a schopnost zamotat a ztratit se sama v sobě. kdybych byla jako j., kdybych byla drama queen, mohla bych manipulovat dělat scény bavit se. ale já jen všechno prožívám. před rokem jsem šílela z věcí, který nezměním. teď se je pokouším měnit.

a v odpověď jen ozvěna. pořád. a já to pořád nevzdávám.

some days are

čtu knihu. ležím na posteli. mám okno dokořán, protože má přijít slejvák. čekám na déšť. čtu knihu a nesoustředím se.

jako ostatně skoro nikdy.

pondělí a úterý hormonální peklo, podrážděnost, neschopnost, zmrtvělost. otupělost.

chladivý závan zpoza okna, černý závěsy se chvějou.

středa ráj, slunce teplo přehrada. řídím, řízení mě baví, dělám chyby a poučuju se a na konci mám vždycky nesmírně dobrej pocit. i trochu slunce jsem chytla a občas se pokochám pohledem do zrcadla na ne až tak úplně bílý ramena.

čekám na bouřku. ztratila jsem kalendář, byl tady, vážně, na ploše.

taky jsem ztratila šaty bleděmodrý, nevím jak je to možný, ale když usínám, tak na ně myslím, a přemýšlím co jsem s nima provedla. protože to prostě není možný.

poslední dobou miluju zelenou.

v příštích dvou tejdnech mám získat n zápočtů, udělat dvě zkoušky, dokončit projekt. do toho překládám. do toho jsem si vzala zlom se šibeničním termínem.

protože se bojím. protože potřebuju práci.

protože chci a protože mám potřebu si pořád něco dokazovat. nebudu spát, nebudu jíst, nebudu uklízet.

podle radaru je bouřka přímo nade mnou. ale já nic neslyším. věci jsou vždycky někde děsně blízko a já je nevidím neslyším. je tma.

jako když jsme jeli naposledy do brna a na dálnici jsme vjeli do bouřky. temno. kontury černejch mraků. slejvák. paráda.

zejtra jedem taky do brna. třeba bude zase bouřka.

moondance

místa kam se nevrátíme. sny který se nestanou.

je mi smutno. zoe je taky smutno. mně je asi smutno jinak. z toho, že beru svoje jistoty a házím je do vzduchu. co zůstane? a z toho, že když se v tom začnu ztrácet a pochybovat, najednou zjistím, že jsem to stejně udělat musela.

tichý studený tlapky. jedna z koček ve dvoře nepřežila zimu.

straší mě apatie. i když pomalu ale jistě plním naplánovaný věci, výhled končí u dnešního večera. večer se zachumlám pod peřinu, dám si kocoura pod hlavu a uvidím. divný sny, divný noci. pořád se blížím k tisícímu příspěvku, občas odmažu nebo přirozepíšu rozepsaný. úplněk.

potřebuju kafe. potřebuju změnu.

vystavět si dokonalej svět by nemuselo bejt tak těžký. stačilo by aby se skládal z dokonalejch částí. a mezi náma, dokonalý se často rovná oranžový.

updown

pořád ten samej vnitřnosti svírající strach. nahoru a dolů, vždycky je na konci ten samej pád na dno. okolí. dezorientace, strach o sebe a o budoucnost. prostě se neorientuju. prostě toho nikdy neudělám dost. s tímhle mi nepomůžou moje možná někdy terapie, s tímhle mi nepomůže nic, můžu znát svou cenu, můžu se mít ráda a stejně čas od času uvidím tu hnusnou, nahou pravdu, že do tohohle světa nezapadám a že jediný, co můžu dělat, je snažit se, aby mi neublížil moc.

sen/den 1/ground zero

sometimes i feel like my only friend is the city i live in

zdálo se mi v noci, že bydlím v domě v centru. zatímco dole byl můj malý byt téměř ve sklepě, nad ním byl ohromnej barák s dírou uprostřed jako nákupní galerie. nahoře byla restaurace a taky vyhlídka na město, stála jsem na terase a dívala se na úzkou prudkou řeku dole. měla jsem výtah, který jel z bytu nahoru, ale dolů ne, dolů se muselo pípnout kartou a tu jsem neměla. takže jsem byla vyhnanec v domě, kde jsem žila a chodila jsem dolů po schodech bez bot v pruhovanejch ponožkách.

interpretace?

rozepsáno

vždycky něco rozepíšu, a pak už se k tomu nevracím. obecnej problém.

ledej je krutej (studenej).

únor je bezútěšnej (moc holejch stromů moc dlouho).

březen je netrpělivej.

duben

duben je pryč. a já nepíšu. čím je člověk starší, tím má víc pochybností, konstatuju včera. chybí mi nadhled.

a ztrácím myšlenku za myšlenkou. je jeden člověk, s kterým si poslední dobou nerozumím. potřebuju s ním trávit víc času, potřebuju ho pochopit. ji.

a hudba. jako vždycky. poslední tejden jsem se nezvedla od počítače, mechanicky jsem pouštěla, co mi přišlo pod ruku. na oplátku si myslím/doufám, že jsem si vedla dobře. v kontrastu s tím čtvrteční večer v brně. probdít se do jasný hlavy, krystalicky čistá hudba. každý známý slovo. všude milý vzpomínky. can't you see, it all makes perfect sense?

nevím, co dělám špatně. moje sebereflexe funguje, ale nemá reakce jinde. a já jsem ta špatná co vezme tvůj fancy sýr a nakrají ho k vínu a v noci si přivede kamarády a nalejvá jim metaxu co jsme ji za rok co ji máme nebyli schopný vypít a

a já si pořád přijdu mimo.

květen je měsíc lásky. a změn.

colorquiz.com - já bych se líp nepopsala

needs some help and support in order to improve her current situation. her lack of appreciation and understanding makes her feel as though no real connection exists, causing her to feel touchy and sensitive. she needs to feel safer and more carefree. wants to get away from the depressing relationship and re-establish her individuality. she is sexually self-disciplined which makes her unable to give too much to others; however, the isolation she feels makes her wanting to surrender and give in to her sexual desires. her mixed emotions make her feel weakness she must overcome, so she continues to hold back her feelings and is confident – that makes her uniqueness stand outdo.

finds satisfaction in sexual activity, but is emotionally detached which prevents her from becoming too involved.

current situations force her into compromise and placing her own hopes and desires on hold for the time being.

insists her hopes and ideas are realistic and achievable, but needs encouragement and support. her self-centeredness can cause her to take things too personally.

desired objective: lives life to the fullest. has a high energy level and is always on the go. she is very active and her actions often lead to success.

your actual problem: feeling anxious and restless frustration toward current situation or unfulfilled emotional requirements are causing stress. she tries escaping by throwing herself into activities directed at personal success or experiencing new things.

enjoys making new plans and goals, but needs to be respected and admired for the things she accomplishes.

zdálo se mi tohle:

u nás na zahradě byl pes. velkej a trochu cartoon-like. bylo nás tam tak sedm a báli jsme se ho a věděli jsme, že se ho musíme zbavit. a věděli jsme¨, že (snová logika) mu musíme sebrat obojek předtím, než ho zabijeme (odosobnění?). udělám to já, sama, pak sedím na schodech a prohlížím si pokousaný a omlácený nohy a ruce s pocitem, že já už udělala dost a teď je řada na ostatních.

nakonec ho někdo uškrtil. viděla neviděla jsem to zároveň.

hm? takže za sebe nechávám druhý dělat špinavou práci? nebo se schovávám před rozhodutím někoho / něco zabít? nebo jsem děsně obětavá, když se vrhnu do nebezpečí?

před některejma novinkama neuteču. na prahou sa blýská. potřebuju (ne)jistoty.

i jumped on a high speed train

top of the morning top of the morning

top of the night

poslední dobou je těch dlouhejch nocí nějak moc. nějak o. vynechává mi m a c, asi bych měla vysypat klávesnici. a místo toho sypu slova po klávesnici.

"url adresy, udávané ve snech, asi nefungují," nacházím v telefonu měsíc starou poznámku, o který nemám ponětí, kdy vznikla. a tak je to pořád. pořád se něco děje. stihla jsem si zvrtnout nohu. stihla jsem dvakrát brno. poprvý sněžilo. zamilovala jsem se do tataráku a pobíhala mezi vločkama. podruhý hráli eggnoise (do brna vlakem, veselá, už jede jedenička, prozpěvuju si na hlaváku), sněžilo a já měla letní šaty. pak jsme se dívali na absolventa a pili a kouřili a mně bylo tak děsně dobře, jako už dlouho ne. a ráno bystrc pod sněhem. a taky vinárna, kterou poznávám; moje paměť na místa mě občas děsí.

"mám pocit, že jsem po dvou decích vína schopná milovat kohokoliv; asi v takový situaci neměla přemýšlet." další telefonová poznámka. nebo bych spíš neměla pít. a taky "to není fér, že existují lidi, který vypadaj jako lidi, jako který bych chtěla vypadat já".

minulej pátek jsme pily s holkama a děly se věci (nothing good happens after 2 a.m.), v pondělí hrála ropa (zapomněla jsem jak moc psycho jsou jejich texty a taky jsem zjistila jak dobrý mají křidýlka v bývalým "jdeme z al capone's a jsou dvě ráno" gyrosu).

bílý má barvu slz, červený má barvu krve, píšu si včera na kulidině vernisáži, kam vejdu plná slz a nakonec je to skvělej večer s metaxou, kocourem a identitama z facebooku (interník). a dneska taky večer a víno a

panebože, je jaro!

top of the morning. rekviem za věci, který jsou pryč. žiju a není to lehký.

všechno je. temný jako tohle temně růžový víno. francouzský. má moc pěknou barvu, která světlá směrem k užšímu konci skleničky. nadechnout se. vydechnout se. napít se. ten čas, než člověk najde něco na otevření, protože za dva roky společnýho soužití jsme ani jednou neměli na normální vývrtku. a tak je to se vším.

ne, nezvládám. nemám náladu. odjedu na koncert do brna a rozladěnost nepřekoná ani hudba. ani červený. tenhle tejden je špatnej špatnej špatnej. vidinu na další práci jsem si zabila sama svojí nepotlačitelnou upřímností, přitom práci potřebuju. potřebuju peníze. utrácím za pitomosti jako je víno, jako je kyblíček naloženejch hermelínů. nebo šaty, který mi nejsou, protože nejsem schopná chodit cvičit.

potřebuju sebejistotu.

musím udělat tisíc drobností a nejsem schopná začít ani s jednou. zjistila jsem, že jsem omylem vodafonu zaplatila předuloženou částku místo aktuální. takže další peníze pryč. neustále jsem na hranici zhroucení. neustále do něčeho vrážím, z každý situace, kdy se mám zachovat jako normální člověk v normální sociální situaci, vyjdu jako idiot. nadechnout, vydechnout, potlačit slzy. a stejně je za tím vším to, že vím, že to nikdy nebude lepší. zase mě všechno vytáčí, i když to není úplně my time of the month. ztrácím věci v tomhle miniaturním bytě. naposledy kartáč.

nadechnout, vydechnout, nadechnout vydechnout nade vyde

i could be your flower if you'd only water me

měla jsem smutnej erotickej sen. chtěla bych svejm snům víc rozumět. umět je víc prožít. zavřít všechny okna. neotevírat nový. nehledat pomoc tam, kde není. nehledat úniky. jsem pořád stejně nerozumná jako kdysi. stejně neschopná vidět pravdu. nebo ji přijmout.

outerek

ráno jarní vzduch, cesta, pak obavy jestli projdu. dětinská radost z neobvyklosti mojí krevní skupiny, marnej běh na autobus co jede jednou za půl hodiny.

tak kráčím někam, až dojdu někam a pak najednou obrat ke štěstí, z náhlýho impulsu návštěva oblíbenýho obchodu a pár hadříků za odměnu.

šaty!

a taky předpředpředpředposlední jízda a celkem dobrý a začínám věřit že to třeba zvládnu a škola (usínám, i když neusnu) a vyřešenejch pár otázek a možná otevřená cesta a i když usínám tak ještě mířím na jedno kafe.

a někdo mi rozbil esc, damnit.

výsledky

dospělý lidi se neptaj. myslej si svoje a mlčej.

dospělý lidi nedělaj scény. dospělý lidi nechtěj řešit neřešitelný.

dospělí lidi si nechaj líbit spoustu věcí.

nejsem dospělá.

v noci se mi zdá o pavučinách, co mě držej. hnus odpor. přemýšlím o významech.

v neděli se mi zdálo že stojím nad propastí. vrhla jsem se do ní. dva velký havranimě chytli a nesli. taky diskutabilní. možná bych se neměla tolik bát se pustit. večer s našima probírám minulost, kreslím manželky a potomky a křížky. vize. nechci kreslit další křížky.

ztrácím minuty. klouzaj mi mezi prstama, i když jdu včas, jdu pozdě.

dělám věci proti svojí vůli. musím.

březnový pondělí

pozitiva:
ošklivá nepěkná ranní cvika jen jednou za dva týdny
"dneska to nebylo vůbec špatné" + ~100km/h

brm brm

ve víně mi plave kytka, než mi dojde, že se odráží z mojí sukně. můj pocit mě dnes je dobrej. pochválil mě instruktor v autoškole a taky si myslím, že mi to šlo, sama, což je příjemný. protože mě to strašně děsně baví. brm.

únorový povídání

i beg to differ.

únor. almost marked as read.

čas plyne zase jednou moc rychle a mně vadí, že nevím kam.

sním o horkejch letních dnech, o večeru, kdy se ještě omámená sluncem vyšplhám mezi kvetoucíma třešněma na petřín.

těším se na paříž.

v pátek jsme se sešli s lidma z dávnejch časů. zvláštní to bylo, ta společná řeč. a příjemná. noční tramvaj domů; hlava padá. občas si přijdu jako balónek. někdo jemně píchne špendlíkem a hned je vzduch pryč. jsou věci o kterejch nechci mluvit a stejně o nich mluvím. jsem pořád stejně nahorudolu ale nemám pro samou práci čas na to myslet.

v sobotu byl koncert kapely, jejíž jméno najednou nemám chuť psát. z roků koncertů se vyvinula krátkodobá (zatím?) spolupráce, uvidíme... a já, unavená, jsem odešla brzo a lituju toho doteď. a stejně cestou domů zářím a svítím a vznáším se půl metru nad sedátkem.

všimli jste si, že už nejezděj tramvaje s jen šedejma nebo jen červenejma sedátkama? kdysi jsem byla posedlá těma červenejma, bylo mi osmnáct a sednout si na šedivý znamenalo smůlu.

na závěr víkendu dámská jízda. divná pachuť dospělosti, to minimálně. jsme čtyři. dvě vdané, jedna to plánuje, jedna má děti, jedna to plánuje. a mně bude letos pětadvacet. jsem pozadu? všechno je jen stav mysli.

expiration time mýho nadšení. všechno je polovičatý. a já jako půlka nefunguju. zvykla jsem si mluvit v plurálu a asi to byla chyba, beru všechno moc rychle moc vážně. zvykla jsem si na moc věcí a moc věcí se obrousilo a já je neřeším. což je chyba, ale abych řekla pravdu, nevím, jak z toho ven. a tak píšu sem tam sem a ty co mě znaj vědí a ty co mě neznaj vědí a mně to děsně štve. nepíšu, aby proto někdo upadal do deprese. snažím se bejt výstižná. a lyrická. a ne až tak moc depresivní. a mít trochu nadhled nad sebou samou. a poslední dobou se vyhýbám čemukoliv osobnímu. co taky psát?

že když do věcí trochu strčím, rozjedou se z kopce a já nevím, jestli ten druhej kopec vedle tohohle kopce není moc vysokej na to, abych se setrvačností dostala na vrchol?

že žiju s někým, kdo se mě neumí ptát jak se mám a já neumím sama začít?

že se bojím zvednout sluchátko, i kdybych tím měla zachránit mnohem víc než jen sebe?

že pracujupracujupracuju a nevidím výsledky?

víc spím a zdá se mi míň snů. v noci se probouzím vedle kočičáka, natáhnu tlapu a pohladím a předeme a spíme dál.

myslím, že se potřebuju zamilovat. nejlíp do sebe.

p.s. mám chuť být nepopiratelně drzá a ty semestrálky poslat tak jak jsou.

už by třeba mohlo být jaro

divnej sen. asi se mi někdo snaží něco naznačit. divný sny. maroko, autoškola, podivný cizinci. cicinci, řekl by pan kaplan.

kdyby to ještě někdo nevěděl, fotky z maroka.

link na budoucí nejlepší českou kapelu. uvidíme se 18.3. v brně.

vím, že nepíšu, ale ono moc není o čem.

draft: noname potřetí

na angličtině miluju jeji zvrhlost

26.7.2007

draft: noname podruhé

existují slovní spojení, která prostě zní. někdy trochu klišé, i tak představy. požitky. odrazy někde v myšlenkové sféře, vyvolávající dojem ideálna.

chocolate hint
black cherry
wild berries

bílý leknín
exotické koření

/25.1.2007

draft: taková alegorická oranžová myšlenka

oranžovým nožem krájím pomeranč. na oranžový talíř dopadá hořká kůra a semtam slza.
stop making me laugh
stop making me cry

/8.2.2006

draft: noname

dneska v práci povídám v malých dávkách pauz s liou: musíme se holt smířit s tím, že už nejsme jediné něžné pohlaví.

/20.9.2006

draft: kouzelná zahrada

šeříky se sešeří
a vistárie visí z oken dolů

/19.5.2005

pozorováno cestou do tangeru

(po)kroky a (ma)roky

how to fix. myself. malý krůčky. mám hlad. mám zimu. mám nedospánky. mám trochu naděje a trochu vůle a nový heslo, překonávat se i když nechci.

maroko bylo plný vzpomínek, který mám a vzpomínek, který nemám. na egypt.

1: vyjdeme z káhirskýho letiště. v praze byla zima, tady je typicky letní ráno - rudý slunce nad obzorem, vzduch teplej a slibující ještě víc tepla.

2: o hodinu později na hlavním nádraží; hodně lidí, strop kdesi vysoko, nasávání atmosféry. spěch a cizost, mostly.

3: národostní různorodost na střeše hotelu, útěky na ještě vyšší střechu k rozbitýmu kulečníku; ty si pamatuju. ale už nevím, proč jsem utíkala.

srovnávání. na jedný straně napětí. nepoznávám se. u moře jsou velký velký vlny a já nemám touhu běžet jim vstříc. stará/vyčerpaná? ani nechci jaro. necítím. asi je to špatně. v mojí hlavě je málo věcí. ale první krůček (bezpečnej) jsem udělala. vím, že většina věcí souvisí s tím, že nespím. musím spát. bezpodmínečně.

maroko bylo plný věcí, který jsem chtěla. až budu jednou zařizovat byt, nakoupím si přehozy, záclony a sedátka v maroku. takhle na mě akorát bolestně dopadalo to, že nemám co a za co zařizovat. prohlížím si malý pěkný domečky na archdaily a připadám si mimo realitu. jako by moje přání neměly smysl. chtít malej hezkej domeček u moře... bez šance.

prý píšu moc depresivně. když já to jinak neumím. zatím je to moje jediná terapie. přijde mi strašný jak jsou některý věci dávno. je to jeden z mála pocitů, který teď mám.

bububu, ty malý maroko!

jsem zjistila, že se mi počítají i drafty, takže to, že se blížím 1000. příspěvku, vůbec není pravda. tudíž, až se vrátím, to promažu a zbytek opublikuju. nebo naopak.

sbaleno nemám, kdyby to někoho zajímalo. do rána času dost :)

jo a taky

dneska držím všechno pohromadě. sprchu - hadici v baterii, aby tekla zeshora, handsfree tlačítko, aby mi hrála hudba (jinak nehraje)... sebe...

how can it feel

za jednu noc sny o dvou bývalých. za jeden den posun plánů od "skvělé" k "do prdele". za jeden den přesun nálady od "svítí slunce, juchů" po "nechápu, jak můžu takhle žít".

/matkin/

- hovorí sa, že muži žiarlia na bývalých milencov svojich partneriek a ženy zase na milenky budúce, - povedala kimi. – a je to pravda. všetky súčasné frajerky a manželky mojich bývalých mi ležia v žalúdku ako pokazené ryby. sama seba presviedčam, že nie preto, že by som nebola veľkorysá, ale preto, že sú to piče.

spala bych

včera jsem psala:

že mi v brně bylo dobře moc a smála jsem se celý večer a popkorn a víno a dýmka a romantika, chápete, takže já, která nemám peníze a čas a pomalu ani práci, sním o výletě do říma. (posedávání v kavárnách na ulici, focení na kinofilm a tanec included. jasně, že to nebude totéž.) svět, kterej je dávno pryč a kterej byl prostě jinej, a já mám ráda ztracený světy. i ty svý.

že se místo učení věnuju psaní v rámci současného anglosaského folkroru a že o sobě přitom leccos zjišťuju. třeba že považuju moc věcí za nedořešený a mám ráda jasný hranice. nebo že mám někdy pocit, že dělám věci schválně co nejsložitější.

a teď je na čase vydat se do školy.

prázdniny (v brně)

v brně bylo dobře. a protože je blogger v kombinaci s explorerem děsná píča a protože jsem právě přišla o příspěvek, kterej jsem psala celej večer, příspěvek o tom, jak mi bylo fajn a jak jsou fajn černobílé komedie z padesátých let, tak přeju všem dobrou noc. (autosave nefunkční. dneska ztrácím slova kudy chodím. ale nemuselo by jich být tolik.)

krok za krokem

když sejdu schody na míráku rychlou chůzí, trvá to místo dvou minut dvacet vteřin, jak jsem si spočítala.

život s kočkou je život s kočkou. všechno mě udivuje. jak spí, jak si hraje. jak se natahuje. jak se v noci probudím a on (oni oba) leží vedle mě a já můžu natáhnout ruku a pohladit chlupatý kožíšek.

napadá mě toho moc. až příliš. a mám málo tužek po ruce. takže zase nic nevím. posledních deset dní jsem na beckově stupnici dosahovala pravidelně čísel přes 20, ale zvednout telefon nedokážu. přesto jsem dostala C z multimediální techniky. škola nenápadně ukazuje, co bych chtěla dělat, a já se bráním a snažím se z toho všeho vyrvat. uvidíme, jak to dopadne. možná je prostě moc toho špatnýho. a málo dobrýho. moc matlabu, fouriera, antén, matematiky. málo zvuku, obrazu, pochopení. co s tím?

rok 2008 byl neskutečně statickej. 2009 možná bude lepší. jiný.

těším se do maroka. ani ne za deset dní jedeme.

a já mám pocit, že můj život se neustále vzdaluje od mojí představy toho, jak má vypadat. to stárnu nebo prostě jen nestíhám žít? zítra jedu do brna... a pak se uvidí. teď je to taky špatný, protože nemám čas na lidi. večer co večer jsem doma, nechodím ven, nikoho nezvu... ale já tu jsem, vážně. pořád. jen teď nemůžu.

copy, paste, rewind

nejhorší je ten okamžik zlomu. když se najednou vynořím ze tmy, šťastná, že se můžu nadechnout a ochotná slíbit si cokoliv, jen aby se něco změnilo. a pak když tahle radost odezní, jsem jen ráda, že dýchám. že to aspoň nějak zvládám.

když teď přeruším školu, jak si můžu být jistá, že se vrátím? nesnáším definitivní konce, ale taky už sama nevím, na co ještě mám. metoda "nějak to zvládnout" už nefunguje. už se vyčerpala. co jsem udělala státnice, co jsem doufala, že se všechno změní, už nedokážu ani předstírat, že mi na tom záleží. jeden předmět za druhým osírám stále víc, pokud přežiju tenhle semestr, co ten další, nebo ještě další?

a když řeknu, že je chyba v mojí hlavě, kolik lidí přijde a vysměje se mi, že se vymlouvám?

ten den, co jsem udělala státnice, bylo zvláštně dusno. psychické vypětí, nesmírná, skoro nerealistická úleva, vzápětí utopená ve víně, tequile a v tom, že místo aby měl :m: radost, místo toho, aby přijel, jsme se pohádali.

definuje nás víc to co chceme nebo to kde máme hranice? sama sebe už nepodpořím, :m: se toho, co se skrývá v temnotě mojí hlavy, akorát děsí. nedivím se. ale o něco se opřít potřebuju.

meet schrödinger

nejde to. ten život. nejde to.

bolí me hlava

protože ani nenapíšeš, kdy budeš doma

protože nemůžu spát

protože

je na čase se přiznat

mám fobii z živejch zvířat. ne z těch, co jsou roztomilý a chlupatý a předou. dokonce ani ze psů, slonů, veverek a dalších, co buď nejsou chlupatý nebo nepředou.

mám fobii ze zvířat, který žijou s náma. z těch, co se jim může něco stát a já tomu nezabráním.

5/1

tak jsme tady. 2 0 0 9. pátej den novýho roku. vždycky mě to mate. když jsem byla malá, strašně mě udivovalo, že se najednou píše nový číslo. a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že by se něco mělo stát, ale zároveň mi vrozený pesimismus říká, ať se proboha nic neděje.

no, novej rok. odevšaď slýchám děsivý storky co se komu děje. a sama mám v hlavě... divně prázdno. asi je to tou zimou. v hlavě mi sněží. rezignuju na myšlenky, nechávám je zapadat sněhem.

so this is 2009 - cold and snowy

první celou noc v novým roce se mi zdálo, že bydlím ve věži, do který se leze venkem, a i když jsem s tím normálně problém neměla, zasekla jsem se asi dvacet metrů nad zemí a nemohla jsem nahoru ani dolů. a bála jsem se. vskutku symbolické. taky jsem byla zamilovaná a procházela se v růžovým sadě a ten pocit byl děsně hezkej a zároveň děsně nereálnej. (možná protože dotyčný byl ženatý?)

v druhým snu jsem byla se střední v istanbulu a většinu snu jsem prožrala v tamější menze.

kdysi jsem se těšila na rok 2008, protože je to hezký, sudý číslo. (a já mám pro sudý čísla slabost; ostatně jedna z mých úchylek je mít věci talířky po dvou a jako malá jsem párovala panáčky z lega, aby nebyly samy. když se to napíše, zní to hůř než v mojí hlavě, sakra!) 2009 je snesitelný, jako číslo. ale jsem celkem zvědavá. občas mám pocit, že jsem vyrovnaná, i když vím, že to není pravda. všechny moje radosti jsou strašně drobný a já se utápím v pochybnostech (bohužel hlavně o sobě, takže jedinej, kdo s tím něco nadělá, jsem zase já). ale předsevzetí jsem si dala, i když bych je takhle nenazvala.

nevím, jestli se mi chce něco bilancovat. připadám si silnější a jistější než před rokem. určitě jsem toho dost ztratila, získala dtto (práci, kila a tak :), změnila názory, nepřišla na to, co chci (jasně že všechno), našla spoustu dobrý hudby, nebyla ani na jednom pořádným koncertě.

děkuju oušku, že v tom všem jsi se mnou. není to se mnou lehký, já vím.