ou nou, brnou

minulou sobotu proběhla konečně kolaudace. někteří se na mě dívali divně, že nevěděli, že kupujeme byt, ale modří vědí (a důvod se vždycky najde). hrálo se uno, taky se pilo a škrábaly brambory.

ještě den předtím bylo voko. bylo to snesitleně dlouhé a došlo i na panáky, takže +++. a jinak... jinak jsme byli ve čtvrtek na večeři u d., což se ukázalo jako ztělesnění absurdního dramatu (ve smyslu hry, drama to tak moc nebylo). u mňam muškátového likéru jsme se dívali na stanici, pro kterou pracuju (absurdita incl. i tady).

a brno. v pátek tam. nervozita, jakou už jsem dlouho nezažila. uklidňuju se cigaretou na svoboďáku, připadám si, jako by bylo léto, chuť svobody. potkáme se s nau, zajdeme na jedno dvě tři dvoudeci a povídáme. je mi tak nějak strašně dobře.

když pak bloudím po veveří a hledám tu blbou hospodu, jejíž lokaci mi někdo navíc popsal úplně blbě, tak trochu vystřízlivím, ale dva bílé rumy to zase napraví. vůbec, chodím nočním brnem, je teplo, a já málem (ok, tak ne málem) slzím, jakou mám radost ze života.

potom povídáme na bystrci, druhý den se taky zajímavě motá, monte boo a barevný koužky navlečený na větvích, havrani, oběd, krakonoš, tequila, persepolis (líbilo).

i na špilase je krásně. jen to houští kterým se člověk občas motá... a čí je to vlastně chyba. no nic.

skok skok vídám lidi, nestíhám, škola děsí.

pamatuju si ty podzimní rána, kdy všechno zářilo oranžovou a červenou, taky byla zima, ale jiná. doma si dělám kafe do megahrnku za 19,- a snažím se začít pracovat. mám hodně myšlenek, ale na žádnou si nemůžu vzpomenout. přemýšlím, proč si nenajdu na psaní tolik času jako dřív. a taky že je skoro jaro a že tenhle semestr nemusím přežít (a falešný naději, že bych mohla, se snažím nepropadat.)

ale když to vyjde, tak bude třeba aspoň to irsko. nebo něco jinýho. nebo aspoň jaro a večery venku.