včera jsem zaplatila 1500 za blbý vyšetření. že se změnila pojišťovna mi doktorka řekla až po výkonu. neměla jsem slov. tak co? tejden nebudu žrát?
scénáře. černo. celej semestr se budu topit ve škole, nebudu mít čas překládat, nebudu moct nikam chodit, protože nebudu mít peníze a nakonec mě vyhoděj kvůli programování, jazykům nebo podobný píčovině. a to je ještě ta lepší verze, ta horší je že mi jebne už teď. venku prší a ještě před pár dny jsem si říkala že by mohlo, že by to bylo fajn. ale teď začal semestr a je to děs a zase mám záchvaty paniky v místnosti na programování a pocit, že všechno udělat musím a že bych si mohla přečíst ten článek k bakalářce mě zaplavuje a já nemůžu.
a kdyby tohle bylo všechno, tak by to ještě možná šlo. ale stát na našich vratkejch nožičkách nedokážu. začít chlastat? odjet do irska? odjet do irska a začít chlastat?
Vím, že v týhle situaci se tomu těžko věří, ale bude líp. Člověk se čas od času dostane do stavu, kdy se mu zdá, že má všeho nad hlavu... a někdy to tak je. Ale často je to tím, že jsou ty věci šíleně neuspořádaný, vidíš před sebou jenom bordel ve kterým není žádná ulička, kterou by se dalo jít. Ale i v tom největším bordelu se dá orientovat, jenom to chvíli trvá. A navíc si to i trošku srovnáš a pak zjistíš, že to vlastně není tak strašný, jenom je to větší dřina.
ReplyDeleteNapadá mě jedno přísloví, nevím, jestli je úplně vhodný, ale přijde mi, že docela sedí: "Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří."
Zvládneš to.