napříč polskem

vyrážím v pátek večer. za čtyři hodiny stihnu přečíst reflex, nesbalit poláka v pruhovaném tričku (jeho kamarádka mi půjčila zapalovač; třebaže jsem měla v batohu láhev slivovice, nenašla jsem odvahu začít se bavit s jejich skupinkou - tenhle typ extroverze mi bolestně chybí), uklidnit své strachy z nočních cest a opětovně je získat.

vlak uhání tmou, za oknem jen vítr.

v ostravě se připojují čtyři další účastníci. ve tři v noci stojíme kdesi na malém nádraží - czechowice dziedzice. mlha v dálce, světla, chlad. (dementi k minulému postu: nejeli jsme přes krakow. ani jsme se k němu nepřiblížili.)

nádraží, zkroucený spánek. 37 hodin ve vlaku. a v půlce cesty gdaňsk.

koncert. první část: on an island. jsem strašlivě unavená a úžasná dlouhá sóla mě uspávají. co na tom, že kdykoliv slyším tohle album, cítím kolem sebe moře a písky dahabu, kde jsem ho poslouchala pořád dokola? rychlé take a breath je skutečným dechem do plic.

přežít pauzu. přežít tíhu bolavých nohou.

a pak –

když jsme to začínali hrát, používali jsme skleničky s vínem. my vám to předvedeme, ale musíte být velice potichu. a skutečně, oni opravdu hrají na skleničky. známá melodie zní najednou úplně jinak a úplně úžasně.

při high hopes stojím na polystyrénové kostce a - vnímám. soustředím se akorát na pódium, šeptám slova - protože high hopes jsou mantra. mantra dospělosti a ztráty iluzí. sing with me...

vracím se na zem a v tu chvíli se ozve –

cink

- cink. echoes. má to skoro půl hodiny, pomyslím si ještě. oči v zajetí světel, celou myslí - tóny basy jsem jsem možná padám možná letím poslouchám každou částí svého těla - bez jediné myšlenky.

celé publiku čeká až do posledního tichého tónu, dřív se nikdo neodváží vydat jediný zvuk. zjišťujeme, že pódium je prázdné, takže už nás čeká akorát klasický přídavek. (čekala jsem, že polské publikum bude živější (než německé - to i na watersovi v berlíně bylo víc cizích lidí, kteří se na vás usmáli s porozuměním, s vědomím, že ví, proč tu všichni jsme), ale nadšené mi přišlo akorát při wish you were here, což je trochu tristní.) ale přeci: místo dvou písniček dostaneme tři, comfortably numb je jako vždy skvělé (ale frankfurt to není).

a pak se plížíme pryč. obrovský dav. a nohy bolí k padnutí. štěstí se na nás usměje: poslední dveře posledního vagonu staví přímo u nás a kluci zaberou kupé, kde je přesně pět volných míst. zázrak. těsně před usnutím se mi v hlavě uvolňují myšlenky: jsem tak vyčerpaná, že je naprosto nekontroluju - zvláštní stav připomínající kocovinu, ale mnohem silnější. (podvědomí nebo jen chaos? někdy bych si podobné stavy chtěla zaznamenat.)

půl sedmé ráno, varšava. tedy warszawa wschodnia. teprve teď vnímám, gdaňsk byl jiný, cihlový a přístavní, ale místní nádraží by mohlo být kdekoliv v čechách a nepoznala bych rozdíl. vlastně - zvedám hlavu ke kolemjdoucím - všichni - většina poláků má krásně modré oči. hm.

o osm hodin později sedím zase v czechowicích. sama. podmračno se střídá se sluncem, nesrozumitelná hlášení v polštině přehlušuju sluchátky.

ostrava, praha. how to measure a planet od the gathering pořád dokola. obrovská večeře.

a já přemýšlím, proč byl frankfurt tak jiný. tak strašně silný. že to bylo prvně? něco, na co jsme čekali strašně dlouho? že teď už jde (ač je to úžasné) o zvyk? že jsme nic nevěděli a neměli ani ponětí jaké to může být?

a kdo to má vědět, když ne já.