faces to the floor

potřeba pojmenovávat časové intervaly. dělám to celý život. od událostí plynou dny a roky a já si pamatuju, že třeba tohle bylo úterý: dětský ostrov, my dvě a pohrdání vším okolo a mohlo nám být čtrnáct nebo snad o rok víc. je to jedno.

a je to měsíc, co jsem zpátky. a mám pocit, že jsem nevyřešila vůbec nic.

a je to měsíc, co jsem byla tak zmatená, že odjíždím, že jsem se ani neohlédla. co jsem nebyla schopná ani brečet, protože jsem nevěřila, že by to všechno skutečně končilo. a všechno bylo neskutečné. že obejmu pár lidí, že projdu brankou a zmizím, že slunce schované za mraky navodí nereálnou, tíživou atmosféru. že když konečně dorazím na hlavák, půjdu pomalu, co nejpomaleji, stejně jako prvních pár kroků po přespříliš známé cestě od hvězdárny do města, kterou máme všichni vrytou do kůže. ve snaze ještě něco zadržet. že budu stát pěkných pár minut před domem a nebudu mít odvahu jít dovnitř, protože to bude ten jasný a finální okamžik, kdy mi to všechno bude muset dojít.

the lunatic is in my head...