while sorrows pile up around you - smutek není ani zdaleka to, co sorrow. sorrow zní jako vlny na moři, všezahalující, věčné, duní jako zvony v dálce. je temný a chutná po slzách a londýnské mlze.
a horko vplouvá celý den oknem do místnosti.
"ne, nemám nikoho," řekl. a když si uvědomil, jak hlubokou pravdu vyslovil, dodal: "jen jsem se změnil, to je všechno." gaimanova poetika pro dospělé. můžeme osamět tím, že se změníme. a budeme vždycky toužit po něčem nehmatatelném a hluboce smutném, bláznivém a riskantním - proto se richard v neverwhere vrací do podlondýna. proto, když začne vonět předjaří, bych běžela za každým náznakem vytržení z běžnosti, nechávajíc za sebou všechny své pošetilé jistoty; proto bloudím v dešti městem a čekám neočekávatelné; proto miluju noc -
now that nights grow longer and seasons shift
někam za něčím nepopsatelným - jako moje sny, věčně akorát hledám. vrhám se přes okraje, abych mohla letět.
snad chápu, proč nero zapálil řím. je to všechno pořád totéž.
a od některých pošetilostí - stejně pošetilých jako jistoty - se držím jen zuby nehty.
No comments:
Post a Comment