koncem září

včera se konala výroční party u blueskina. loni se konala ve znamení uno. loni bylo všechno a všichni noví. letos... byla jiná. nedokázala jsem se tolik nadchnout. ani tolik se opít. a tak jsme stáli s klokánkem na balkoně, mrzli a přemítali o vývoji společnosti, upřímnosti a depresích. zírali na tu kupu světel všude okolo. mlčeli. kouřili děsně hnusný startky, k čemuž se normálně nesnižuju.

dneska jsem se s rozklepanýma nohama vydala po dlouhé době do školy - a přežila jsem. jednu přednášku (neměla jsem kam jinam jít a bylo tam teplo - četla jsem reflex, kterej mě btw nijak nenadchnul a črtala občasný poznámky na hnusnej bílej chlorovanej papír, protože ty recyklovaný nám došly) a dvě cvičení (na obou jsem jediná holka v kruhu, na obou první v abecedě - potenciální hromosvod případných návštěv u tabule).

cestou domu kýče a neskutečně žlutý mraky.


je upřímnost zlá? nebo je horší strach, že ublížím sobě (to umím) nebo někomu jinému (to bohužel taky)?

zkusme to, řekl klokan. hrajme si na upřímnost. a já mu toho chtěla tolik říct a neřekla. už dávno. jako vždycky. jako všem.

takže mlčím. a trnu při prvních tónech coming back to life, protože při nich ve mně běhají takový malinký výboje jako vzpomínky na něco strašně důvěrně známýho a přitom starýho a dávnýho. trnu lítostí.