pre-

já se bojím.
čistě a nefalšovaně. tak moc, že na borůvky se šlehačkou jen zhnuseně zírám. je mi zima. je mi špatně. jako před nějakou pitomou zkouškou. možná to je zkouška. určitě. celý život něco zkoušíme. uznávám, že to nezní nijak děsivě. ne, pro někoho zvenčí ne. ale já jsem napůl uvnitř a nevím, na kterou stranu se vrhnout. mám utíkat? já ráda utíkám. pálím mosty. aspoň na chvíli je to jednodušší.

mám utíkat?

i toho se už bojím. jako všeho.

ohře report

začínám litovat, že jsem doma, protože je ultravedro. a tak aspoň prohlížím uplynulé dny v hlavě...

posuďte sami:

první den začal tím, že zatímco my ženy jsme zdrženlivě srkaly houbu v hospodě, schovávajíce (-e? -íc? -íce?) se před vlezlou zimou, pánové nad mariášem vyžahli flašku rumu, takže když jsme se konečně nalodili, cesta byla poněkud klikatá. navíc jsem nedopatřením sundala klobouček největšímu ožralovi, když jsme ho v závratné rychlosti předjížděli, a ten mi pak ještě větším nedopatřením upadl do vody, když jsem se ho pokusila odhodit do další lodi. za tento nepřátelský akt jsme byli potupně převráceni, takže jsme schnuli ještě ráno. (kdy se konečně začnu chovat neprovokativně?

a v noci pak přišla mlha hustá, že by se dala krájet. zaplavila pole, řeku i stany a byla studená jako pohled islámského teroristy...

a tak to šlo dál. druhou noc pršelo, a tak jsme se choulili v pláštěnkách kolem ohně a kolovala kola s rumem. vůbec celých pět dní alkohol vysychal rychleji než kdy předtím... projeli jsme sokolovem a vary, krásné městečko loket -

a bylo nám vlastně dobře. to jen já se ztrácím sama v sobě. a neumím žít pro okamžik.

ohře poprvé

únava. řeka odráží mrtvé stromy. jedeme loukou. jedeme džunglí. jedeme vzpomínkami. tatáž řeka, jako tehdy. to samé tábořiště. vzpomínky se zrcadlí v horkém slunci. a moje strašidla se za ty dva roky namnožila a jsou všude. kolikrát zapomínám pádlovat a dívám se... zpátky. tady. tehdy. hladina se třpytí. slunce pálí. já zůstávám. zatím. zpívám si floydy do ticha řeky. pohledy zpět mě vyčerpávají víc než celý den na vodě. je to tak dávno. a já jsem ztracená i v současnosti.

offline

zítra jedu na vodu. a možná se i těším, protože půjde o obvyklé faktory:

- válení se v lodi a občasné hrábnutí pádlem
- řeky alkoholu
- pošťuchování se, hraní asociací
- horko (doufám)
- večerní marné snahy vytvořit konzumovatelné pokrmy

a hlavně budu někým jiným. někým bez emocí. někým, kdo se může smát.

ale noc pokročila a je čas jít spát. kór po včerejší akci.

jdu se zase ponořit do bezvýchodných snů. jsem otupělejší než jindy. a expa se blíží a já vůbec nevím, jestli tam chci jet.

pochyby. chyby. kdyby. by. volám, ale už jen hluše. bez obsahu. bezejmenně. jině. stejně.

zima...

zima. prázdno.
červencově.
zima v srdci.
zima v hlavě.
noc za nocí.
a den za dnem.
a zdi jsou
stále vyšší
nikdo už mě
neuslyší

mňau

včera vedle mě přes uličku ve vlaku seděla žena, která měla na vodítku kotě. kotě převážně spalo, občas zívlo, protáhlo se, chvíli se mylo a pak se zase stočilo do klubíčka a usnulo. fascinovalo mě to. já chci taky cestovní kočku.

evening

privát. tři lidé, tři počítače. každý ve svém virtuálním světě. v tom mém je navíc vodnice, o kterou se dělíme s alešem. vínko. division bell. schoulím se do křesla. do svého vědomí. a budu dýchat noc. tyhle chvíle se nedají s nikým sdílet.

čtu šestý díl harryho pottera a baví mě to. a protože ho čtu intenzivně už druhým dnem, začínám uvažovat anglicky spíš než česky. what for.

a noc jde dál. měsíc svítí na brno. na ježky, co pobíhají po zahradě. na zrající meruňky. na myšlenky, které plují vzduchem.

cohen? zase? It's dark now and it's snowing, oh my love, I must be going, The river has started to freeze.

the monsters caught in me, i never let them out. peace. i can't try to live as wild as i maybe did before. i can't try to believe in anything.

sentenced to death by the blues.

letní uctívání

blíží se. má horkou krev a je roztěkaná jako vzduch v letní den. v jejích rukou plane světlo. stromy se jí klaní až k zemi. a ona jim jednu chvíli hladí koruny stromů jemným deštěm a příští bičuje ulice i střechy proudy vody. blesk za bleskem, hrom za hromem. směje se nocí, ona, zatracená, prokletá, odsouzená k věčné nestálosti a změně. ona, která přináší noci světlo a dni tmu...

tohle je na létu to nejkrásnější. živly v pohybu. extrémy.

groovy.

rasters of mock -

jak je možné, že se z celé republiky (a okolí) sjede dvacet tisíc heavy metalových freaks?

byla jsem asi jediná, kdo se na koncertu manowar nebavil. jediná, komu vadil hluk (psychika: den předtím jsem nadšeně poskakovala na nightwish naproti reproduktoru).

odosobnění. když se máte na co soustředit, je vám jedno, že kolem vás řve asi 120 decibelů. paranoia? mluví ti lidé o mně? je mé znechucení tak zřetelné? ale ne. proč by je to zajímalo. mě to taky nezajímá. já tu přeci vůbec nejsem.

aspoň jsem v tom svém rozpoložení složila haiku:

always the black tears
covering me with cold rain
my old hopelessness

rasters of mock +

festivaly jsou zvláštní setkání. omlouvám se, byl to první, na kterém jsem byla, takže prohlášení typu "ty kelímky byly úplně všude" prosím přejděte bez komentáře.

ty kelímky byly fakt úplně všude. koncert nightwish byl až na výjimky skvělý. ale možná mě skoro víc dostal pohled, který se mi naskytl po něm, vrátila jsem se pod pódium a přede mnou se v jasném žlutém osvětlení rozprostíralo ohromné pole prasklých kelímků. noční můra. sen o konci světa. a nikde ani človíčka. noc potom.

vizovice byly asi nadšeny. počet obyvatel se šestkrát zvětšil a podivné společenství lidí s modrou páskou na ruce zaplavilo město (a hlavně supermarket).

a na manowar (viz výše) jsem v jednu chvíli nevydržela stát. kdyby to šlo, asi bych usnula. takhle jsem si jen sedla na zem mezi všechny ty nohy a vzhlédla k obloze. mohlo by konečně pršet, pomyslela jsem si a v tu chvíli na mně přistála obrovská kapka.

celkový dojem: únava.

nový poznatek: nescafé 3 v 1 se dá konzumovat tak, jak je.

víkend přede dveřmi

ve snu na mě padaly hvězdy z ohňostroje.
na MORu má pršet. jedu tam zapomenout sama na sebe. tančit a smát se. pít. zabít apatii, aspoň na pár hodin. a včera ve sklepě hráli jednu písničku od floydů. jednu z těch výstižných. a já se těším na nightwish...

kopule

padlý anděl

už opravdu moc neinvertuju, což jistě pár lidí potěší... ale tentokrát mi to nedalo :)

life not found

existenční krize?

nechci být morbidní. dnes v noci se mi zdálo, že jsem si prořízla hrdlo. chvíli jsem cítila bolest a pak jsem umřela. bylo to krásný. bylo to nic. spadla jsem do nic.

slibuju, že jestli se mi bude zdát něco podobného ještě jednou, vyhledám odbornou pomoc.

ale možná že kousek mě opravdu umírá. a možná se to stalo už dávno.

nejsi

nejsi
jenom tomu veříš
o kosti se pereš
s dravou zvěří

clouds have layers

táhly hrozně rychle. obloha vypadala schizofrenně, napůl bílá, napůl černá.

tak doufám, že na vás působí náležitě pochmurně.

these are the darkest clouds
that have surrounded me
now i found myself alone caught in a cage...

pořád ještě

je léto. venku sice prší, ale z toho horka, co občas přijde, mi vyprahl počítač. svěže zelená se změnila na jasně oranžovou, barvu death valley. jen vpravo dole ještě kvete ajsíkjůčková kytička.

kompromisy, řekla jsem nahlas sama k sobě a přes obličej mě uhodila mokrá větvička.

těším se na zimu.

blik

na přehradě rostou hříbky :)

cele.bration

jsem to já?

tma je hustší než jindy

a padá mlha

běžím

dal mi mrtvou kytku

problém není v tom, že bych se tolik chtěla opít

jen chci nevnímat

dvě ráno? poslední bus? běžím...

2006

tak nějak tuším, co napíšu za rok.

tehdy, když mi bylo přesně o 365 dní méně než dnes... to byl takový smutný, šedivý den. jela jsem z brna, celou cestu pršelo a já zírala urputně do reflexu, abych to nevnímala. potěšil mě článek o českém designu, to si pamatuju doteď. a pak jsem přijela domů a dostala ten basovej reprák... to byla paráda. pouštěla jsem si pořád dokola live8, riplou z digitální televize, teda vlastně jen tu část s pink floyd. psala jsem na blog a překlikávala, aby mi neušel ten moment, kdy se na sebe waters s gilmourem usmějí, ten, který mě tak dojal, když to šlo skutečně live. i codelovi tehdy ukápla slzička, a to je drsný chlap. venku pořád pršelo a já se pak večer opila v al capone's...

mno, čas vyrazit. ne, vůbec ne do toho malýho baru u národní...

už je to tady

nedošlo mi to úplně hned. o fous.

odbila půlnoc. zrovna jsem skončila úklid kuchyně (anarchofeministky mě ukamenují, ale vztek při omývání nechutných sporáků a jiných privátových atributů docela mizí), otevřela si frisco (člověk by neměl podléhat reklamám, že) a koukám, píše mi, jako každý rok, webmaster z emailu. to potěší.

loni to byl hodně zvlášní den. brno, ach brno - poprvé. zápis na astrofyziku. rozpálená kotlářská a odpoledne strašlivá depka. víno a ovíněná cesta podél řeky z obřan. a dnes? brno... naposledy? já nic nevím. nechci nic vědět. vnímat. cítit.

přijímám kondolence. když jsme u těch reklam, život začíná ve třiceti, že. tak to můžu být ještě pěkných pár let mrtvá.

s/uper s/tar s/ro

ať si kdo chce co chce říká. mně se anetino album líbí. možná k ní ty texty fakt nesedí. ale mně sedí dost.
hlava plná... stále plná divnejch věcí... v kalnejch vlnách sama sebe vidím stát, opatrná - ale stále trochu v klecích... neúplná - asi vážně napořád... kdo pozná co je let co pád?

nur kurz

včera jsme s blankou prochodily brno, vylezly na špilas i na střechu domu pánů z lipé, rozhlížely se... přišlo mi to jako loučení.

po kobližné běhají krysy. teda možná potkani, ale stejně krysy.

a na topole podle skal...

výlet

v pondělí jsme se koupaly na nových mlýnech, voda byla jako kafe, hnědá a kalná. pak jsme se opily a opili s kamarády ve sklípku u novosedlů, strašlivě, prázdninově a výborným vínem. ach, ten vavřinec.

v úterý nás strašlivý monzum hnal do mikulova, kde jsme poobědvali a nasedly na vlak. to bylo ale dobrodružství! přes koleje spadl obrovský kmen, z vlaku vyskočil tarzan... a tři dny a tři noci jsme čekaly, než bude dráha průjezdná, jedly jsme jen müsli a pily déšť za oknem :) a pak jsme slavně neslavně dorazily do brna. mokře.

retro

dala bych hodně, abych mohla jít zase po strahově, naprosto mimo, choulit se zimou, v duchu psát a odosobnit se ode všeho. zima mě asi nějak fascinuje. na privátě je teď taky zima, ale jiná. ještě mnohem prázdnějsí.

live8

your lips move
but i can't hear what you say

balconies again

privát má čtyři balkony.

na jednom jsem nikdy nebyla, a i do pokoje, ke kterému vede, jsem se dostala až dnes.

balkony jsou výběžky ze zatuchlých bytů do jiného světa.

ten další znám spíš povrchně. jednou jsme tam s mattem seděli v horkém slunci, já se pokoušela učit, ale spíš jsem akorát plivala dolů na pampelišky.

a pak jsou tu ty zbylé dva. jeden je poznamenaný zimou a kouřem a obklopuje ho mříž, je klecí mých depresí a už jsem o něm mnohokrát psala. je místem setkání a loučení.

ale ten poslední, ten je můj. co na tom, že jeho dveře patří k jinému pokoji, já chodím oknem. skoro se nepoužívá. slunce na něj svítí, když klesá k západu. tančily jsme na něm v dešti s ladou. ale to bylo někdy v jiném čase, v jiném světě. teď je můj a mé skleničky vína.

okno

já to vlastně chtěla postnout už včera, je to pohled z privátu, z balkonu, na který se chodí zásadně oknem. ale nějak jsem se rozepsala a nehodilo se mi to k té pražské noci... :)

sen o praze

dnešní noc je magická. mlha proudí městem jako nová krev. patří mně, tahle noc, byly jsme jedno, ona a já, ona, halící nábřeží a nad ním zářící hrad, a já, kráčející jako ve snách po břehu řeky, hladící kůru lípy, tančící mezi světly. můra, kterou spálí plamen. plamen, hasnoucí v dešti. ulice plynou, noc voní samotou a taky trochu radostí z žití. nakratičko.
praha plane lucernami, stejně jako před padesáti, sto lety, dál plýtvá svá tajemství na opilé (cele) brity a bludné duše. drožky křižují ulicemi, město nastavuje zrcadla tajným přánim, verše klopýtají po kočičích hlavách.

je tajemné a mlhavé pradávno.

bouřka nad brnem

blesky jsou mršky, jak jsem tak zjistila, když jsem se je pokoušela fotit. bavila jsem se představou boha, vrhajícího blesky a zrovna přesně v tu chvíli, kdy skončila expozice a obrázek se stejně dlouho, ne-li dýl, zpracovával. takže mé první úlovky jsou velmi skromné. (ale viděla jsem jeden, a ten byl tááákhle veliký :)