velvet revolver rocks!

předesílám, že mi přijde naprosto normální, koupit si lístek na koncert jen kvůli předkapele. pokud ta předkapela jsou navíc velvet revolver, pozůstatky guns n'roses okořeněné pozůstatky z jiných (méně známých) skupin, pak... no, kdo neprošel naší mánií, když nám bylo patnáct, ten to nemůže pochopit.

takže včerejšek patřil mému a bářinu patnáctiletému já a rozhodně to stálo za to.

paegas, pardon, t-mobile arena. přicházíme a zjišťujeme, že publikum, které přišlo tedy hlavně na black sabbath, je překvapivě normální, satanisté se vyskytují jen ojediněle a nejsou povětšinou schopni zlých činů, neb pivo teče proudem. omrkáváme situaci vevnitř, je tam husto a horko a tak jdeme zase ven, ovšem až po konverzaci s "pěkným, ale úplně vypatlaným" sekuriťákem, který slibuje, že si nás bude pamatovat a že nás pustí zpátky, což k velkému štěstí jeho intimních partií taky udělal. a tak se někdy krátce po osmé ocitáme v té naprosté vřavě zpocených těl a prodíráme se vstříc pódiu davem nepřátelských, arogatních sabatářů, kteří nás dopředu pouštět nechtějí. a to už hrají velveti (omlouvám se fanouškům velvet underground, tohle označení je poněkud zavádějící (ale kratší)) a moje obavy, že to bude nuda, se rozplývají stejně rychle jako pozřená piva na tělech účastníků. dostáváme se asi dvacet metrů před jeviště. no možná spíš třicet, každopádně dál už to prostě nejde. taky jsme jediné, kdo si to užívá, na svém miniaturním, omezeném prostoru skáčeme, tancujeme a řveme a snažíme se dohlédnout na pódium. (a mně osobně vůbec nevadí, že jsem jejich cd neslyšela ani jednou, je to hudba, je to rock, je to rytmus a je to všepohlcující.)

"jóó, duffy!"

"ááá, slash!"

prostě je nám zase náct. na jedinou písničku z repertoáru guns řveme slova dávno natrénovaná při kroucení se před kazeťákem a zjevně vypadáme tak smutně, že se nás vedlestojícímu muži s rozložitými rameny sželí a bere na ně nejprve mě a potom i báru a my si užíváme tu chvilku nadřazenosti nad davem, máváme a řveme a je nám neskutečně skvěle.

so much for teenage dreams. předkapela mizí, my taky, a oblézáme halu, kam až se dá dostat, jestli je třeba náhodou nepotkáme. kupujeme si banánovočokoládového panáka vodky, objevujeme, kam až se dá vlézt bez backstage passu, dokonce vylézáme na nehlídanou tribunu bokem k pódiu, kde je téměř prázdno. pěkné místo, pro ty, co nechtějí pařit v kotli a tak chvíli pozorujeme ozzyho, který vypadá jako žába a taky tak skáče.

no a pak pokračujeme v průzkumu, bavíme se (teda hlavně bára) se sekuriťákem, který je neméně pěkný, ten říká, že už jeli a tak jdeme po chvilce očumovat parkoviště, kde se dáváme (teda zase hlavně bára) do řeči s roadiem velvetů, pijeme pivo a pokradmu se rozhlížíme, jestli je náhodou přeci jen někde nezahlídneme, ale... ale ne, už jsou pryč. příště určitě přijedou jako hlavní kapela, říkáme si... a jdeme domů a prší a my si prozpěvujeme... a život je zase jen a jen rock.