prší...

cesta na nádraží a zpět je plná apatie. brno, které jsem s nadšením na podzim objevovala, je pryč. brno plné magických, nekonečných nocí už čeká na někoho jiného. je pořád stejné, jen já jsem se změnila. sedím se zmrzlinou naproti lékařské, nohy ve fontáně a hledám radost ze života. jdu mořem šťastných, krásných lidí a rozpouštím si vlasy, abych jejich idylku nenarušila svým smutkem. aby mě neviděli.
psáno před týdnem: celou cestu z brna se mi hlavou honí tisíce myšlenek. od té doby, co bloguju, si už téměř nepíšu deník a pokud o něčem přemýšlím, tak se mi většinou někde vzadu v hlavě táhne linka možného příspěvku. deformace? snad.
za oknem se honí mraky fantastických tvarů a já se v nich marně snažím vidět to co kdysi. za oknem pláčou nebesa a já podezřele často mrkám a mám červené oči. za oknem hustě leje, až není vidět na cestu a stěrače tančí na "killing me softly".
všechny vzpomínky na brno, které mám, se mi slévají, míchají, vynořují. brno není jenom město, je to entita, pojem v mé hlavě, jenže poslední dobou převažuje smutek a bolest. stejně jako dvířka v nikdykde i já občas projdu vzpomínkou, která mě srazí svojí intenzitou.
dneska mě čeká podobná cesta. já se znám.
dreams
lost in tears
endless fears
restless feelings
storming seas
and it seems
too hot to think
nothing gets better
losers never win
every me in me still loves you my dear
don't forget me
forget me
cos i changed
cos we changed
so ashamed
for the things that have been
can't see more than memories
the wind, the rain
take me away from here
the misery
the frozen lips
unable to say anything
cos i changed
cos we changed
but nothing changes in my head
rather be dead
rather never come back

i'm not the only one, staring at the sun. afraid of what you've found, when you took a look inside...