taky mraky

venku visí těžké šedé mraky. jsou nízko, tak nízko, že se mě málem dotýkají. v počítačové místnosti je taky šedivo. a ospalo.

a já tu sedím. bez inspirace. zírám na vzoreček, kterému nerozumím. jsem naštvaná na buvola. do vzorečku "je u rodičů" + "kteří si pořídili internet" + "říkala jsem že tu budu ve čtyři" něco zjevně vlezlo. chce se mi strašně spát. vždycky se mi tady chce spát. a navíc plíživá předzkoušková panika začíná nabírat na síle.

a navíc jsou o víkendu čarodějnice... a svědomí mi nedovolí ani pořádně slavit.

proč mám pocit, že všechno, co je nové a krásné a vzrušující je těkavé. vypařuje se to jako rozlitý líh. zbývá jen nuda a stereotyp. ospalost. kde je svět zázraků, co mě ještě nedávno obklopoval? svět úterních stíh a šílených autobusů. svět nečekaného a překvapivého.

no nic, jdu do bufetu na kafe a koláček. drobné radosti jsou taky radosti...