půlnoční vůně

i když je praha špinavé a smradlavé hlavní město, tak na jaře (jako všechno ostatní) voní. ne přes den, ale v noci. kdy se auta bojí ven a tisknou se k holým stěnám zatuchlých garáží, tehdy voní. třeba karlák. rostou tam v parku šeříky, aby se bezdomovci cítili jako doma. jako na zahrádce, kde probíhají mírně dekadentní pikniky s čajem o páté.

a já čekám na noční kočkobus a přes ulici to prostě voní. a chci psát příběhy tisíce a jedné vůně. vůně šeříku, která motá na jaře hlavy milencům a nutí lidi psát neumělé, bílé nebo fialové, verše o čemsi nepodchytitelném. o vůni akátů, šli jste někdy v noci na jaře akátovou alejí? you live your life as if it's real zpívá cohen, ten co vidí duše všech pocitů. a pocity, stejně jako podstaty věcí, jsou taky jenom vůně. sněženky vonící mokře tajícím sněhem. kouř z cigarety líně se plazící mezi kapkami deště. listy staré knížky. kafe se skořicí. setkání odloučených. syntetické jahody. oheň. štěstí. čerstvý vzduch. vlaky. víno.

nechci být dospělá. mám kousek červené fólie v dřevěném rámečku, už strašně dlouho. jako malá jsem se jím vždycky dívala kolem sebe a líbilo se mi, že věci, které znám, jsou najednou jiné. ten rámeček taky voní, zvláštně, vzpomínkově, připomíná mi to dítě ve mně. nechci být dospělá... definujte dospělost. zodpovědnost? co to je? ale poslední dobou se mi chce pořád spát. asi už jsem stará.