ve snu je obloha oranžová a jsou na ní čtyři duhy. přijde mi to normální.
půlka za námi. marně přemýšlím, co jsem dělala ten první týden loni.
stalo se toho dost. janiny narozeniny, tequilová smršť. tak hrozně jsem se chtěla neopít, až jsme s ivou skákaly do bazénku a pak vzniklo množství zábavných fotek. tak nějak samovolně.
jako vždycky se dějí divné věci, takže máme o čem mluvit.
jako vždycky... děsí mě ty léta, kdy jsem sem nejezdila, určitá esenciální podoba expedice, která zůstává v hlavách ostatních a kterou tady vždycky cítím ve vzduchu. spolu s lítostí, jak je mi prázdno po něčem, co jsem nezažila.
vnímám. až moc. jako vždycky. magnetismus na myšlenky, magnetismus na bolest. když v pátek v noci jdeme od žižky, nevím nic, protože mě s intezitou blesku zasáhly nechtěné vzpomínky. zatímco se tady cítím nesmírně vyrovnaná s něčím, jiné věci mně ještě straší. potlačila jsem toho hodně - pro svoje dobro.
a vím už, proč se tu tolik pije. protože expa otvírá a to bolí, protože se chceme vnímat víc a takhle je to jednodušší.
v pátek v noci jdeme od žižky a na pozemku potkáme opilého faráře. a taky gustava, kterého jsem neviděla od brněnského apa před dvěma lety. a když pak do rána sedíme v ph, tak mě skoro dusí jeho radost z toho že je tady. jak jsou tady ty emoce hmatatelnější, stačí trochu vnímat. a pak to zapít, protože nic není ideální.
je zima a dneska jsou perseidy. je zima a došlo víno. a to jsem si říkala, jak tady nemusím přemýšlet.
