orientace ve vlastním městě je vždycky jednodušší. i když naviguju stylem někde tady možná zatoč, dojedu domů.
vyhejbám se srovnání, co je lepší a co horší, ale mezi řádky se stejně skrývá pravda. londýnský metro. u okýnka mezi vagony mi vlasy bere horkej vítr, na červený central jsou zastávky do zatáček, ale jinak je to tak stejný. noviny zadarmo, stojící vlak ve tmě, kafe v kelímkách a pohledy lidí okolo.
z určitýho úhlu je metronom na letný jen dvojrozměrnej; z toho úhlu, ze kterýho ho pozorujem celej večer. bsk rozsype moje žlutý irský mušle a pak je sbírá. čteme věty z knihy náhodně na přeskáčku a celou dobu to dává smysl. tanec v temnotách, krok tam a dva zpátky.
nejnepochopitelnější rozhovory se odehrajou potom, co se rozejdem a svejma nočníma spojema zmizíme v nočních kapkách. v ruce svírám žlutou mušli. celkem chápu, že nikdo neví, co si má myslet. je toho moc, stejný čísla, stejný názory, stejný slova ve stejnou chvíli, stejný barvy. taky celkem chápu, že to jednoho vyděsí, ale víc mě děsí, že se mi to třeba jen zdá.
myslíš si, že jsi normální, zeptám se uprostřed mostu, uprostřed léta v drobným, mizivým dešti. je hrozně teplo a já jsem nesvá, na jazyku tu otázku, jestli jsme se tady ocitli náhodou a jak moc mluví něco místo nás.
včera jsem se napila kafe a chutnalo jako jiný kafe kdysi kdesi. čistě zlý hrdinové jsou nudný, dokonce i ve snech. na levý ruce mám modřinu, na pravý straně těla mě bolí záda.
jsi průhledná a přece do tebe vůbec nevidím.
i like to pretend that i know what i want.
No comments:
Post a Comment