tenhle pocit znám. tenhle pocit jsem už zažila. nepřítomnost ve svý vlastní kůži, ve svým vlastním životě. cestou domů někdo nad hlavou roztáhl samet, takhle jasno a takhle zima chodí ruku v ruce odnepaměti. a měsíc a venuše a mám takový tušení že zítra večer kdesi v horách budu stát ve sněhu se skleničkou v ruce, kolem sebe a v sobě jen tmu. ožívám v okamžicích. v tom okamžiku závratě, kdy čekám, že se výtah zastaví, a ono je to ještě patro, v tom drobným škubnutí, co ho člověk cítí jen někde na zátylku.
co nejde pojmenovat, to neexistuje. kolem mě je těch věcí, co nejdou pojmenovat, poslední dobou tolik, kolik kočičích chlupů těsně po skončeným úklidu. nepočítaně. slova najednou nestačí. všechno je v kategorii „ten pocit, když…“
tenhle článek je pahýl. stejně jako hromada knih vedle postele, fotky v přístroji a cyklení se v jednom albu cure. tak já to někdy dopovím, protože zítra jedu na chvíli do těch hor.
3 comments:
Mam pocit, ze pises cim dal lip. Tak nejak huste. Premyslim jestli kdybys psala casteji, tak by se kvalita zlepsovala (trening) nebo rozmelnovala (prilis mnoho slov)
kondenzace!
kulido, díky :) teď zrovna se mi hlavou myšlenky honí, tak je sem sem tam zkusím napsat.
zoe? připomnělas mi salko :)
Post a Comment