únorový povídání

i beg to differ.

únor. almost marked as read.

čas plyne zase jednou moc rychle a mně vadí, že nevím kam.

sním o horkejch letních dnech, o večeru, kdy se ještě omámená sluncem vyšplhám mezi kvetoucíma třešněma na petřín.

těším se na paříž.

v pátek jsme se sešli s lidma z dávnejch časů. zvláštní to bylo, ta společná řeč. a příjemná. noční tramvaj domů; hlava padá. občas si přijdu jako balónek. někdo jemně píchne špendlíkem a hned je vzduch pryč. jsou věci o kterejch nechci mluvit a stejně o nich mluvím. jsem pořád stejně nahorudolu ale nemám pro samou práci čas na to myslet.

v sobotu byl koncert kapely, jejíž jméno najednou nemám chuť psát. z roků koncertů se vyvinula krátkodobá (zatím?) spolupráce, uvidíme... a já, unavená, jsem odešla brzo a lituju toho doteď. a stejně cestou domů zářím a svítím a vznáším se půl metru nad sedátkem.

všimli jste si, že už nejezděj tramvaje s jen šedejma nebo jen červenejma sedátkama? kdysi jsem byla posedlá těma červenejma, bylo mi osmnáct a sednout si na šedivý znamenalo smůlu.

na závěr víkendu dámská jízda. divná pachuť dospělosti, to minimálně. jsme čtyři. dvě vdané, jedna to plánuje, jedna má děti, jedna to plánuje. a mně bude letos pětadvacet. jsem pozadu? všechno je jen stav mysli.

expiration time mýho nadšení. všechno je polovičatý. a já jako půlka nefunguju. zvykla jsem si mluvit v plurálu a asi to byla chyba, beru všechno moc rychle moc vážně. zvykla jsem si na moc věcí a moc věcí se obrousilo a já je neřeším. což je chyba, ale abych řekla pravdu, nevím, jak z toho ven. a tak píšu sem tam sem a ty co mě znaj vědí a ty co mě neznaj vědí a mně to děsně štve. nepíšu, aby proto někdo upadal do deprese. snažím se bejt výstižná. a lyrická. a ne až tak moc depresivní. a mít trochu nadhled nad sebou samou. a poslední dobou se vyhýbám čemukoliv osobnímu. co taky psát?

že když do věcí trochu strčím, rozjedou se z kopce a já nevím, jestli ten druhej kopec vedle tohohle kopce není moc vysokej na to, abych se setrvačností dostala na vrchol?

že žiju s někým, kdo se mě neumí ptát jak se mám a já neumím sama začít?

že se bojím zvednout sluchátko, i kdybych tím měla zachránit mnohem víc než jen sebe?

že pracujupracujupracuju a nevidím výsledky?

víc spím a zdá se mi míň snů. v noci se probouzím vedle kočičáka, natáhnu tlapu a pohladím a předeme a spíme dál.

myslím, že se potřebuju zamilovat. nejlíp do sebe.

p.s. mám chuť být nepopiratelně drzá a ty semestrálky poslat tak jak jsou.