october blues

sebelítost. všeholítost. světabol.

tak jednou za čas. zase se bojím že to nikdy nepopíšu tak, aby to někomu něco dalo. připadám si rozbitá, rozpitá, rozmazaná. nedefinovaná a nedefinovatelná.

podzim. možná mě někde v hloubi duše provázejí minulé smutky, ale spíš se bojím sebe a teď.

říjen. october blues. je zima jako tehdy na sibiřským, anebo možná větší.

bojím se toho že možná přijde doba kdy udělám cokoliv a nebude to dost. že existuje stav, za kterej nebudu moct jít a budu moct jen snít o tom jaký by to mohlo být. nedostatek vůle. nic nedělám pořádně, nic neumím. skočila jsem do něčeho dřív než jsem měla, protože jsem chtěla. protože jsem musela, sama kvůli sobě. a vím že jsem se rozhodla dobře, ale stejně, nedostatek světla, nedostatek tepla, už nikdy mi nebude teplo, útočí na moje studené mozkové buňky a aktivita stagnuje, já stagnuju.

bojím se. světa venku. pro nenormální nikdy nebudu dost nenormální, pro normální nikdy dost normální. když si vezmu sukni, punčochy a pěkný boty a dokonce se namaluju, nikdy nebudu vypadat jen tak přirozeně hezky, jako všechno to okolí. vždycky bude ve mně něco, možná nezájem, možná nějakej takovej podvědomej pocit že tohle všechno stejně nemyslím vážně, vždyť jsem se vždycky všemu vysmívala, prostě, nikdy nebudu normální a už mě pomalu ani nebaví bojovat za to abych nemusela být.

a ztrácím se. sobě i realitě. je ve mně něco, co touží po samotě, lačně, nenasytně. a nevím jestli je to tím že je to jednodušší. obrazy dávnejch snů o nezávislosti mi tanou v hlavě a já vím že to není ničí vina, že taková prostě jsem. a vím, že tohle je ono, vím to jinak a mnohem líp než jsem to veděla se zw, a stejně mě můžou moji démoni zvednout a třísknout o sérii pár chyb, pár rozhodnutí, které to zničí.

ever felt like you were disappearing?

struggle. to slovo je struggle. to slovo. to který definuje život. a nikdy, nikdy to nebude v pořádku.