zimní skripta

ještě je leden, i když by teda fakt nemusel, a až půjdeš, vem s sebou rovnou i únor jo? a vracet se taky nemusíte. 

jo, v Barceloně mi chyběla zima. taková ta ideální zima, kdy člověk s radostí vytahuje všechny chlupatý šály a čepice, raduje se, že jich má tolik, ahoj kamarádi, a popíjí horkej svařák na vánočním trhu v Kulturbrauerei a má tolik teplejch ponožek, že v podstatě levituje. ale to se nikdy nestalo, v Kulturbrauerei mi vždycky mrzly nohy a další části, a bejval tam nával, a vlastně tam ani neměli pořádnej svařák, jen různý hipstaglogy. taky jsme tam jednou šly na koncert se Švýcarkou, a zatímco jsme stály před dveřma, na druhý straně se formovala fronta do klubu: lidi oblečený jako vánoční stromečky a podobně. inu Berlín, pokrčily jsme rameny; pak se ukázalo, že je masopust a maškarní. po pěti letech v Berlíně se naučíte nezvedat obočí. jako když jsme za jeden večer dvakrát potkali maníka s kombem, podruhý přímo pod mými okny na Prenzlauer, a nechali si pustit Let's dance, no a samozřejmě jsem tančila. 

pořádnej vánoční trh je pro mě ten na Alexu, i když někdo by se asi nafrněně oháněl Gendarmenmarktem. tak ať. Alex je trh pro nás obyčejný lidi. je tam ruský kolo, Eierpunsch, a věž, na kterou jsem vylezla dvakrát, ale pamatuju si jen tu první návštěvu: 2015, březen, jsem přijela na pohovor, a pak jsem koukala z věže a fotila si jeden každej směr. včetně směru na Prahu, a nahoru po Prenzlauer, k mýmu budoucímu nejlepšímu bytu. na tomhle trhu jsme taky byli teď v prosinci, projeli jsme se na ruským kole, propovídali mnoho hodin v zimě. ale když jsem se přistěhovala, bejvala ještě za Alexou před Vánoci pouť, a tam se taky stalo věcí, třeba jsem tam byla naposledy na padací věži. to byly zlatý časy, kdy nebyl problém jít s deseti náhodnejma lidma z firmy večer ven, takže jsme na tu věž vlezli všichni, obsadili jsme ji celou, a nechali se společně traumatizovat. po tomhle a Terror Tower v Disneylandu na to už nikdy nevlezu, kdepak, kdokoliv tohle obsluhuje, je certifikovanej sadista, a vůbec. celej Berlín je vidět i z ruskýho kola, a u toho většinou nehrozí, že se zastaví, udělá cvak, a padáte volným pádem. i když Phil se toho trochu bál a museli jsme ho přesvědčovat.

jo, Berlín.

šla jsem s Philem teď nedávno, asi v září, nocí od Modersohnbrücke (kde jsme několik hodin koukali na vlaky a řešili zásadní životní otázky) někam k řece a pak celou cestu zpátky na Frankfurter Tor. Phil je jeden z lidí, co se dobře známe relativně krátko, ale protože jsem se naučila rozpoznat spřízněný duše, spříznili jsme se rychle. než jsem odešla do Barcelony, vypadalo to, že spolu budeme pracovat, tehdy jsem ho ještě považovala za velký tajemství. až později jsem si všimla, že každá naše konverzace jde až na dřeň. a tak to máme rádi. Phil, stejně jako Dave, můj nejlepší berlínskej kamarád, je čistá duše. no a tehdy se mě ptal, proč sakra nejdu bydlet do Berlína, protože jsem plakala, jak mi to tam chybí. a já jsem neměla odpověď, protože jsem ještě nejela českou krajinou a nevěděla, co vím, ale bolelo to teda fest. až tak, že jsem začala zpochybňovat minulost i budoucnost: měla jsem odejít? měla bych se vrátit? 

jako na všechny tyhle věci nemám odpověď ani teď: když jsem odcházela, měla jsem ho plný zuby: nebyla jsem schopná najít práci, mý kamarádi dělali ve firmě a já se asociálně nudila na HO (lol), a taky bylo šedivo. dávalo to smysl, i když to bylo možná trochu vynucený, ten novej začátek, ale v Barceloně, koroně a tamější firmě jsem našla sebe, takže si asi nemůžu stěžovat. můžu se akorát stěhovat. ale o tom zase jindy, teď se obloukem vracím k berlínskejm zimám. teď v prosinci, přísahám, jsem v Berlíně poprvý viděla sníh. předtím snežilo zásadně, když jsem odjela. pamatuju si, jak sedím v busu z ZOB do Prahy a sněží; všichni postujou krásný zasněžený fotky; vracím se o pár dnů později a nikde ani vločka. anebo když jsem jela do Brazílie -- to je taky historka na samostatnej post. ale berlínský zimy byly dlouhý, šedivý a vyčerpávající, a jsem fakt ráda za ten rok a půl v Barceloně. 

ne že by to tu byl nějakej zázrak, ale stejně se občas najdou slunečný dny. v porovnání s Londýnem a Berlínem je Praha ještě dobrá, i když jsem jela pod Bulharem někdy minulej tejden, a zarazilo mě, jak černej mrak visí nad městem -- byla zima vždycky takhle šedivá? zlatej Berlín, pomyslela jsem si a next thing you know, roztrhly se nebesa a vypadla peřina. někde i hřmělo. každopádně ideální zima se nekoná a já jako vždy pokukuju po letenkách. z akce "kdo mi bude na Letný krmit kočky" jsem získala fůru budoucích kamarádů, a to jsem si myslela, že to tady bude v zimě zabitý. zatím se nechystám do tepla, ale do Londýna, kde krom B bydlí taky E, kámoška z Barcelony, a Andy s Beccou. ale Helo, má brazilská kamarádka, t.č. zpátky v São Paulo, mě dennodenně láká na návštěvu a provokuje fotkama z pláže, takže to se taky jednou brzo stane. a Berlín taky: i když mi chybí děsivě, cejtím, že mám bejt tady. a taky mi vlastně víc chybí celý to bezstarostný období, noční návraty na kole, navigace věží, můj maják nad křižovatkou, kde se za těch pět let otočil snad úplně každej, hukot U2 a to místo, kde zalejzá pod zem. ten pocit, když vylezu z busu na Südkreuz, ten pocit, že jsem doma, ten pocit, že v tý velký hale vím přesně kam jít, na kterej S-Bahn skočit, a ten pocit, že na mě vždycky někdo čeká, je vzdálenej pár kliků u žluťáků. teď to úplně není možný, ale brzo; a možná se dokonce otreatuju a pojedu vlakem, co se klikatí kolem řeky, vlakem, kterým jsem tehdy v dubnu 2015 jela s oranžovým kufrem a začínalo to velký dobrodružství, který nevyhnutelně vede právě sem. a půjdem na Tempelhof nebo k řece, vezmeme si Wegbier ve Späti, a budeme šťastný jako škeble.