možná nemaj kočky sedm životů, ale sedm koček sdílí stejnou duši. nebo tak něco. totiž žďárskej černej kocour se naduplikoval a čekává před vchodem na pankráci a mně rve srdce, že se blíží zima. kalendářně. protože jinak tenhle víkend vydal za celý léto.
LÉTO. včera koncert na vltavě, řeka, hvězdy nad hlavou a víno. tak mladý jako dneska už nikdy nebudeme a kdo ví, jestli tak šťastný. no one can give me what you do, zní mi opilou a zkouřenou hlavou, intenzita je znamením obou dní tohohle krátkýho léta na sklonku podzimu, protože zejtra se můžem probudit do ranní mlhy. řeku lemujou ohňostroje a já mluvím, aby nebylo jasný, že by mohlo stačit mlčet. (věci, co nedávaj smysl, díl stopadesátej.)
souhvězdí racků, siluety na nábřeží, policejní čluny a tak vůbec. kažou soukromou, oddělenou vteřinu existuju ve dvou světech.
a dneska brno, ráno tam a večer zpátky a esence léta, celej den nabíráme s bsk slunce, spíme na špilasu, fotíme, běháme na vlak a sháníme burčák. a brno je zase brno, letní sen, co se se zimou rozplyne, věčná touha, kontrast k realitě. a cestou domů se občas zakousnu do posledního článku prstu, abych to zvládla snést, abych zvládla ten pocit, kdy stojím na mezeře mezi vagónama a horkej vzduch hrozí, že mě strhne někam daleko.
No comments:
Post a Comment