7/8

je půl desátý a pořád ještě je trochu světlo. je léto, i když se v letních šatech a šátku choulím cestou domů. je léto, když na špičce střeláku sedím začátkem i koncem července.

trochu jsem zalistovala minulostí a na chvíli ztratila chuť psát. taky protože se vezu na patetický vlně a jsem ráda za všechno, a o tom se vždycky píše blbě. v okamžiku, kdy člověk odhodí vyslovený i nevyslovený závazky, zjistí, že některý věci stejně odhodit nejdou. a zatímco některý věci zůstanou navždycky svázaný s expou, zůstanou jiný věci navždycky svázaný s mořem, whisky a dokumentech o skotský historii. učím se jak neztrácet všechno. 

jenom něco.

a jsou dny, kdy tomu věřím, a zatímco celý dny píšu tenhle post, přestává bejt světlo v půl desátý. zatímco píšu tenhle post, je srpen. ten srpen, ta pachuť na jazyku, léto za polovinou svý časový osy (léto je červenec a srpen). 

jsou dny, kdy tomu věřím. a pak jsou dny, kdy mám pocit, že každý slovo, který vyslovím, proletí mračnem nesrozumitelnosti. kdy se bojím, protože mám pocit, že se bát musím. kdy je jednodušší chápat málo nebo nic. a nejhorší je, že se vlastně vůbec nebojím. že to je naučenej vzor, stokrát zopakovaný kroky. já, která mám takovej problém s každou choreografií, která mám problém odkoukat něčí kroky, umím tak dobře ty vlastní.