travelling light, no hard feelings

to nosí smůlu, říkám bezhlasně, protože nahlas brečet neumím. vlastně neumím brečet vůbec, akorát dusit se, abych nemusela vydat sebemenší zvuk. vlastně to možná jen neumím před konkrétníma lidma. a to je jako bych to neuměla vůbec. a střepy ze zrcadla skončej v popelnici a zbytek večera promlčím.

minulej pátek ještě kvetly na vysočině šeříky. 

nemám ráda dny, kdy po horkým odpoledni slunce zmizí v mracích do ztracena. mám ráda čistý řezy, i když na ně tak úplně nevěřím. i když nejsou a nejdou. ztrácím se na česko-slovenským zápase nejen mezi lidma, nejen mezi řádkama bezvýchodnejch konverzací, abych se den na to zmámila sluncem. abych vdechovala železnou vůni brzdícího vlaku, abych se brodila přes řeku berounku a ztrácela hlavu uprostřed pustiny. 

jsou věci, který nejdou zlomit přes koleno. gratuluju si k tomuto zásadnímu uvědomění v tak nízkým věku. ehm.

a vlak domů nejede přímo, ale objede celý město. připadám si jako v divným filmu, u kterýho někdo vypnul zvuk, vydržím dívat se z okna skoro celou cestu a jsem tak podivně šťastná, že víc to nejde.