the rip

zprávy šířící se blogosférou jsou smutný nebo neviditelný.

jedno vím jistě, nejde vrátit čas. mezi věci, které momentálně programově ignoruju, viz předpředchozí příspěvek, patří taky můj vzhled, jídlo, hudba a vzpomínky.

že existovalo něco jako příchutě chvil, že ve mně zněly okamžiky, že jsem dokázala vzpomínat, mi teď přijde nepředstavitelný. smutný. a přitom se strašně bojím, že o ty vzpomínky, o ten balvan, o to co je já, přijdu.

a bojím se izolace. nemám čas, nikoho nevídám. asi na mě všichni zapomínají. nikdo nenapíše, hele, pojď chlastat. a když už jo, bývá to klasicky den před zkouškou. zapomínají, a jedno vím jistě, nejde vrátit čas.

možná jsem nikdy neexistovala. a možná jenom

málem. jako ty vzpomínky.