z deníčku

přestože mě právě vyhnal pavouk od počítače a musela jsem počkat, až ho :m: bezbolestně vyhodí z okna, nemyslím si, že by moje zápisky z pozdního léta ještě mohly někoho zranit. jsou to celé věky. všem je líp. a přese všechno to tehdy bylo očišťující.

10.9. ten pocit, když se člověk probudí z divných snů a smažou se mu rozdíly mezi snem a realitou. je mi křehko. strašně křehko a neklidně, snad je to tím podzimem, snad tou knížkou (poloviční bratr), co já vím. je mi do breku a nevím proč, sny a neklid a co chci, jsem křehká a stínová. a ta kniha. jako bych i já vnímala svět okolo sebe podobně, něčím mě to rozlítostňuje, je mi těžko. hroutím se ze svých nevyjasněných pocitů ke všemu, ke všem, k okolnímu světu. to ty fotky, paměť neošálím, je mi tak strašně, strašně křehko. a bláznivě, zase se mi to vrací, snad ty rozhovory o expě, snad jsem to jen já, blázen, snílek, co žije ze vzpomínek na detaily, vrací se mi ta bolest, co jsem cítila po návratu, ale už to není tolik odcizení, jako něco bláznivého, jako sny, do kterých bych chtěla upadnout napořád, asi jsme překročili hranici, protože je to stále těžší, i když by to mělo být naopak, tvářit se, že jsme tam nebyli, že jsme nikdy a nikde nebyli a moje zápisky k expedici do sběrače jsou a musí být o tohle všechno ochuzené, a musely by asi vždycky, a mně žere vnitřnosti tahle divná kyselina, neustále jsem nervózní, neustále na něco čekám, třesu se a nejím a vrací se to, jako vlny, jako povodeň, tvůj křížek, tvoje rty a úsměv a ta strašně těžká věc – tvoje schopnost mě rozesmát, vždycky, když s tebou mluvím, tak se směju, i když bych neměla, i když je svět těžkej a složitej, tak já se s tebou vždycky směju, až na výjimky, jako když začalo svítat...

nechci se ztratit v tom, že hledám, co máme společného (tak už to bývá), ale jde to těžko, protože, jak přeci říkal buvol, teď jsem já ten, kdo tě zná nejlíp, a to je pak těžké na tom nestavět, a jako oheň zase pálí vzpomínky a tak si pořád dokola pouštím the gathering a myslím na detaily, na to, že nám to nepřišlo neudržitelné, ale při pohledu zpět mám pocit, že těch posledních pár dnů bylo jako balancování na stále napjatějším laně, každá vteřina, kdy jsme si byli poblíž, každá vteřina, kdy ne, asi se klamu – anebo možná ne. anebo možná ne, ale nezjistím to, možná ještě dlouho a možná vůbec a jsem jako na jehlách a moje vnitřnosti žere oheň a kyselina, plameny se mi prodírají srdcem, co jsou příčiny, co jsou následky? vsugerovala jsem si myšlenku, že na tebe nechci zapomenout, a povede to k šílenství nebo k přežití?

musím tě vidět a slyšet, protože jinak to nemám šanci vyřešit. ničeho nelituju. napjaté lano a jako by se napínalo ještě teď. bojím se sama sebe. zrovna teď jo, protože tím, že je to tak dávno, ztrácím kontakt s realitou a to může vést k bludům, ke ztrátě soudnosti, kterou teď už stejně nemám. a padám. v mém dnešním snu jsme seděli na posteli, objímal jsi mě kolem ramen a řešili jsme kdo co ví. je to patologický. je to jen útěk? buď zase někdy online. jinak umřu pochybnostma. paranoiou. nedostatkem. asi jsem blázen. nebo se to už přetrhlo. jako špína na povrchu, jako clona, přes kterou se dívám kolem sebe. všechno je špatně. je mi zima. a přitom mám pořád pocit, že se do něčeho ženu sama, že přeci necítím osudovost, i když stejně jako vždycky hledám symboly a pochybná znamení, a toho se bojím, že celá pointa není být s :m:, ale nebýt se zw, utéct a nebýt s nikým.

a přece. nemůžu říct, že necítím nic. nesoustředěnost. zapovězenost slov jako něha. je mi pořád strašná zima. ze života a knížky co čtu je mi pořád do breku. asi se bojím podzimu. asi se bojím že zase jako loni budu akorát chtít zmrznout.

11.9. deprese? tíha. nejím a uzavírám se. a přitom mi to přijde jako racionální rozhodnutí. jako povinně drženej smutek. jako že nemám sílu, tak proč ji hledat. jako kameny na mně leží stíny. okamžiky. neskutečně silné každodenní expediční chvíle. jako nákup vína. vstup do naší vinotéky, 3D dlaždičky na chodbě, pach z obchodu se zvířaty. a ony vystavené lahve, konzultace, degustace, milý pan prodavač a :m:, vždycky někde poblíž. poslední večer a moje citové vydírání, hučí mi v hlavě, poslední noc má takovou moc že když se nevyvede, budeme na expedici vzpomínat ve zlém; :m: sedí na schodech a já bych hrozně chtěla vědět co se mu honilo hlavou. jisté je jen to co bylo, ale to nikdo neví přesně, i minulost je rozmazaná a není to zdaleka jen vínem.

věčné nevyspání, věčná potřeba nic nevynechat. i kdybych měla padat vyčerpáním.

15.9. bezczasie. ty si nedáš pokoj, co. tak si běž… mlátit hlavou o stěnu...

24.9. a měla jsem pravdu, a měla a měla a každá zmínka o polsku pálí jak tisíc čertů... a já si myslím, že je to útěk, protože takhle jsem se po expě necítila, jenže na expě jsi taky neříkal mám tě strašně moc rád, vlastně jo, ale znělo to jinak, rozesmíváš mě, ale je toho moc. co mám sakra dělat? stýská se ti. no. mně taky. a jak.

27.9. bojím se, že přijedeš se svázanejma vlasama a že ti je budu chtít rozpustit. a bojím se. že. budu. chtít. moc. a ty?

4.10. „tak nic, budu na tebe cekat na kolenech s ruzi v ruce na moste II odboje“

8.10. tuším intenzity před sebou. ale chci je skutečně? rozum, srdce, tělo. nemám ani jedno.

23.10. „stejně spolu budeme jednou žít", tisíce slov. co nám brání tady takhle sedět za deset let?

tady deník končí. už pět měsíců jsem neměla potřebu napsat ani řádku. prozřívám. žiju. my.