zimní

za oknem je tolik mlhy, že by natisíckrát pohltila svět a ještě by zbylo. mlha, ze které může přijít cokoliv a kdokoliv. mlha mlžná, mlžnatá, mlžitá, mlžičitá. vlak prosviští z bílé do černé, padne tma a já jako expediční mantru odříkávám zastávky - jaroměř, česká skalice, starkoč, červený kostelec - promiňte, stavíme ve rtyni? - rtyně, svatoňovice. vyskočím do mrazu. t = -15 minut.

někdy mám pocit, že mě mate čich, myslela jsem, že je těžší ho zmást. známé vůně občas zachytím někde na kraji vědomí, a když se chci přesvědčit že se mi to nezdá tak zmizí.

kulisy. nejde na imaginárním pozemku postavit imaginární domečky jen tak, bez příběhu. okořenit detaily, kterých se můžeme společně chytit a nechat je proplout sítem vědomí k osobním a nezaměnitelným pocitům. tapety v penthauzu. ta vždycky trochu zvláštní vůně, červené světlo a hučící počítače, teplo a známá tvář, hej, expo - ex post. žádná už nebude tak plná napětí a horka, bolesti a neskutečna, rozhlížení se nocí a spletenců otázek.

jestliže se mění okolnosti a čas, prostor zůstává stejný, proto mě fascinuje srovnávání jednotlivých krátkých pobytů někde. pořád stejná je cesta sem (i když plná mlhy), stejná je hvězdárna. já? dva roky. je tu známěji. jsme tu teď sami a jsou teprve tři a už se zase stmívá. včera přišli medvědi (vodka se šampaňským), běželi jsme naboso sněhem, tancovali a tak nějak vůbec byli naprosto opilí. juchů, starý rok mizí, bilance i předsevzetí už berou tvar. jen ty myšlenky ho zejména navečer ztrácejí. uá.