mikrodialogy

věděla jsi, že to takhle dopadne, ptá se, když scházíme ty schody s krosnami na zádech a podivnou tíhou v srdci. nevím, odpovídám po pravdě, asi jo. autobus zmizí v dálce a já svírám lp animals a ze všech stran na mě útočí barvy. ještě že v tu chvíli zpoza zatáčky vyjdou mí spolucestující směr praha a já můžu skrýt slzy v expedičním žertování.

myslel jsem, že se tu spolu opijeme. možná se chytíme za ruku a tím to skončí. ale pak jsem tě uviděl v tom vlaku. v tom vlaku, ve kterém jsem si okousala prsty a jen trocha slušnosti mi zabránila vyndat dvoulitrovou lahev chardonnay a vypít ji. v tom vlaku, ve kterém jsem přečetla každé písmenko v reflexu a s každou ukousnutou stanicí jsem byla o něco blíž naprosté paralýze.

tráva v úpici je zelenější než v létě. viz flickr. slunce nepodzimně hřeje. setmí se brzo a obloha je navečer letně letní. krakonoš je ostře hořký a osvěžující a omamující. prostě je všechno tak jak má být. expa mění životy. na tom se shodnou všichni, kdo ji zažili. a protože mám poslední dobou strašně patetickou náladu, dodávám, že díky bohu. že ještě jsou taková místa, takové chvíle, takové nálady, takové síly.

nevím, co psát. abych neřekla moc. abych neřekla málo. bojíme se oba. a v hlavě mi kvetou kytky.