školní peripetie

jé, hele, 321, všimnu si, když si jdeme prodlužovat školní průkazy, papírku, co leží na elektronickém pořadníku. zatímco chlapci mačkají příslušné tlačítko, já zabavuju bezprizorní číslo a dostávám se tak o celých šest míst dopředu, v podstatě na začátek fronty. o papírek se ještě několikrát popereme, ale nakonec jsem to já, kdo s ním vítězně odchází k okýnku.

ještě předtím říkám, že je mi zima na hlavu a dávám si na ni svoji egyptskou šálu - a mám strašnou radost z toho, jak každý chlap, co mě míjí, na mě zírá a hlasitě, tak, aby to slyšeli, to komentuju. ale ty jsi zrzka, těm není zima nikdy, předhazují mi spolužáci moji novou barvu vlasů - a to tak že hned několikrát, kdykoliv se namane příležitost. a mně je dobře. protože je můžu mlátit čerstvě zakoupenými skripty a protože se můžu smát - a protože, když už jsem tak hrozně setrvačná a všechno mi trvá, než mi to dojde, bych se mohla konečně začít víc integrovat do školních kruhů.

a ve skriptárně číhá podivný chlap, o kterém mi vyprávějí, že je to úplný magor. asi ano, protože když vejdeme, stojí z druhé strany pokladen fronta asi patnácti lidí, kteří čekají na košík, protože pan magor je bez košíku nakupovat nepustí. a košíky jsou asi čtyři. ale mám se vůbec divit? vždyť je to ůstav.