how i wish...

před dvanácti lety na strahově, třebaže bez waterse, hráli na strahově floydi.

pod strahovem jsem bydlela. po dvanácti letech mě mrzí, že jsem - ač byli určitě slyšet až k nám, stejně jako o dva (?) roky později u2 - neposlouchala.

já vím, bylo mi deset.

a nikdy jsem neviděla v televizi klip k high hopes; na svoje jako u vytržení jsem si musela ještě deset let počkat. a od té doby mě tisíckrát rozkouskovali, vehnali mi slzy do očí, přinesli změny - jako ten vítr. kolikrát jsem slyšela wish you were here, pokaždé stejně pravdivé, bolavé, krásné a neopakovatelné. kolikrát jsem viděla v něčích očích, že chápe. že. (jako loni v úpici.) tolikrát. (a letos, jednou dlouho po východu slunce, jsme se před usnutím shodli na tom, že tahle písnička rozpouští i nejzatvrzelejší srdce.)

a ty poslední dva roky jdou a jsou se mnou, připomínají, trochu drásají, snad že si při the wall vždycky vzpomenu, jak jsem seděla na zemi přeplněného vlaku a zmatená jsem poprvé vložila do walkmana tu kazetu (a netuším jestli hey you je ta nejosamnělejší, ale zapamatovala jsem si tehdy ji, zrovna ji - a mother). snad že ten podzim, kdy jsem je poznávala, byl tak krásný a kaštanový a - víte, na úvoze tehdy rostli sněhuláci - snad že se mi vryli do kůže spolu s úpickým sluncem, snad že loni na podzim sorrow a potom ve staré pekárně revival a - tak nečekaně strašně brzo - jsem mohla ve frankfurtu umřít štěstím.

tak těžko se to popisuje. tak hluboko v srdci jsou.

a do každého tónu bych mohla vetknout pocit. slzu. zoufalství. lásku. (tím slovem nerada plýtvám.) vzpomínky. letní noci plné hvězd. sdílení.

a tak si teď pouštím ten pražský koncert. lost in thought. and lost in time. for killing the past and coming back to life. a tak vůbec.