hahá. not anymore! poslední dlouhý monotematický příspěvek o panu pé. byli jsme totiž na kafi. nutno předeslat, že po dlouhé době a před ještě delší dobou, neboť odjíždí na nový zéland (prý minimálně na tři čtyři roky) se svojí drahou tříčtvrtinkou. (taková malá parafráze na polovičku; snad bych to nekomentovala, kdyby mi ona po něm neposlala pohled s věnováním a čokoládu - je to smír/vyklízení pozic v čr/vítězoslavné gesto? já to nevím. už nehledám za jejím chováním škodolibé úmysly, ale viděly jsme se v životě asi dvakrát a vím od m. jak na jeho zmínky o mně kdysi reagovala - značně podle. tož? nic není černobílé a tudíž i pokud ona chápe svoje "vítězství" jako vítězství, já se necítím o nic hůř.)
netuším, asi nikdy nepochopím, a už ani nechci vědět, jak to mezi nimi vlastně je. i kdybych měla úplně zpochybnit svoje pozorovatelské schopnosti, pořád zbývá to, že s m. jsme se shodli - a ty jeho se mi napadat nechce. pan p. vypadal o něco vyrovnaněji než jindy, dvě deci vína nás příjemně rozpovídaly - a, hm, shodli jsme se v politických názorech. great.
vnucuje se mi myšlenka, že za celou tu dobu, co ho znám, jsem se změnila akorát já. vnucuje se mi myšlenka, že čas dokáže odplavit opravdu dost. když jsme vycházeli ven, potkali jsme v kavárně mojí ex-kamarádku, se kterou jsme se kdysi rozhádali právě kvůli němu. (respektive kvůli mému přístupu k jeho vztahu. bez komentáře.) cítila jsem jen málo zadostiučinění, že tam jsem zrovna s ním.
a aby té ironie nebylo dost, na rozloučenou mě obejmul. málem jsem šokem vypadla z tramvaje. málem jsem se začala hystericky smát, protože v tu chvíli mě už víc než loučení zajímalo spouštění hudby. a on - přitom - mě má očividně celkem rád.
* ano, jsou to floydi. ano, je to sarkasmus.
No comments:
Post a Comment