...a vždycky píšu 2b

promiňte, tady někde má být nějaký hotel grand, ptá se mě jakási slečna, sotva opustím prostor nádraží. potlačím úsměv, ukážu na obrovský zeleně svítící neon a užívám si pocit (skoro)místní.

brno.

setkávám se s nau a míříme na její privát, kde za lehce feministického vtipkování připravujeme lehkou večeři. doráží i kašpík (alias pan pejsek) s druhou lahví vína a zábava může pokračovat. atmosféra: uvolněná. víno a olivy a buráky v medu. já a pan pejsek pijeme rychleji, ale je to nau, kdo je nejveselejší - zejména když jdeme do blízkého nonstopu pro ještě jednu láhev.

usínáme vesele, někdo ve šťávě z oliv, někdo zachumlaný. sny z první noci v cizím místě se prý plní a nau dodává že zejména ty ze čtvrtka na pátek. uvidíme.

grohova. stále stejná. měníme data. měníme slova. s mattem se prokopáváme hlubinami vlastních duší. pořád mě překvapuje jeho vnímání okolí. když ty píšeš (na klávesnici), tak to zní jako komunikace. to jsi tady jediná. kouříme na balkoně. každý má svůj svět se svými nálepkami. vydáváme se na tah nocí. v johnnie's se překvapivě vyskytuje koncentrace expedičníků větší než malá, což je příjemné. a černé pivo (neplacená reklama: kozel) je úžasně sladké - tak jak má být.

dojde i na malé foajé: když říkám, že mám hlad, matt se nabízí, že mi skočí naproti k okýnku pro hranolky. nakonec se ovšem vrátí z pomaláče s nakládaným hermelínem na talířku (abyste rozuměli, to je nejlepší nakládaný hermelín na světě), včetně chleba a příboru. schovej to, vrčí honza, ale před zlým pohledem servírky se stejně neubráním. já za to tak docela nemůžu, snažím se se netlemit a když odejde, dodám že kdyby vypadala líp, tak ji pozvu aspoň na panáka.

vůbec je to takový večer chlapského humoru, jako jediná ona si užívám nezaslouženou pozornost, drbu s codelem ostatní přítomné, po přesunu do sklepa s alešem pokračujeme ve skvělé úpické lize v otáčení tácků, i když bez třetího člena to tak docela nemá cenu a bez třetího piva už vůbec ne. i když panáka rumu dostanu, chlapci by mě tam nenechali sedět jen s colou.

a pak najednou sedíme s honzou na privátě, v hlavě krásně čisto na tu pokročilou hodinu, povídáme, řešíme - bez hořkosti. upřímně. (protože už nemusíme řešit sebe. (aspoň že tak.))
noc je neklidná a plná děsivých snů o pomerančích a o expedici, probouzím se každou chvíli, zmatená, vyděšená, nevyspalá.

to to brno.

prší. s liou si vypijeme čokoládu v minachu (já: černý pepř, chilli a whiskey; hellblaze. hm!) a zamíříme do vaňkovky. o šatech už psala lia, po nákupech a pomlouvání bsk mě přepadne šílená nervozita. loučím se a mířím zpátky na privát - v dešti, zlý automat na maliňáku mi sežere poslední dvacku - a tak vůbec, připadám si ztracená, když zvoním na grohové, ve svojí mokré barevné kapuci - když sedím u počítače a cítím depresi stoupající do hlavy tak neskutečně rychle - dneska nemůžu pít, to bych se zbláznila - nalejte mi někdo panáka - ztracená. zase stojíme s mattem na balkoně, pliveme dolů a řešíme hledání sebe sama. a vlastně to pomáhá, mluvit, potlačovat neklid, zběsilý tlukot srdce, zamykat divoké myšlenky do skříněk.

jako na houpačce, v pomaláči jsem naopak neúměrně veselá a když se odtrhnu a rozloučím, jsem vlastně ráda, že můžu odjet rozjezdem do prázdného nauina privátu, kde si pouštím hudbu, kde píšu a píšu a usínám.

ráno odjíždím s tím, že se vrátím co nejdřív. brno pomáhá. brno je. loučím se s ním fotografickou procházkou s kašpíkem (coming soon) a nadáváním na české dráhy (za dvacet let tady bude vládnout jen jedna strana: žlutá - strana student agency).

půjdem ještě na druhou stranu? - tak jo, ale musím hodit batoh do úschovny. - se můžem nějak střídat... hm, vypadá těžce. tak úschovna. - ta dnešní mládež :)