co to se mnou je. ten koncert zítra - mohla bych doufat, že bude aspoň trochu jako gilmour. mohla bych se těšit.
1984 říká na konci amused to death waters. nineteen eighty four. that's my year.
místo toho měním tmavě modrou wokení barvu za světlou, která mi ze záhadného důvodu přijde depresivnější - asi že je taková zimní.
připadám si zmatená a zaseknutá. snažím se překonat svoji totální neschopnost se učit.
snažím se překonat prázdnotu, která na mě poslední dobou útočí. na jednu stranu dokážu zabíjet čas bezcílným koukáním na přátele, na druhou nejsem ani natolik nadšená, abych trvala na dokoukání lostu - a to mi chybí pouhé dva díly.
se zwířetem se akorát míjíme. nevím proč. máme toho oba tolik. je to divné. sedím a koukám do zdi. když se těším domů, není tam. když tu jsem a chci aby tu byl taky, není tady.
co vlastně čekám. nevím.
a zrovna když přemýšlím o nesmyslu života, otočím se - a nad městem září duha. no jo. co vlastně čekám. já, nedělňátko. hele:
No comments:
Post a Comment