ohlédnout se. protože můžu.

věci budoucí: vzpomeňte si, jak voní šeříky. je to v téhle barvě.

věci minulé: listuju srpnovým archivem a vzpomínky na expu, dávno ztišené a ztlumené, se ztělesňují v návalu citů, detailů a mozaiky těch mnoha protichůdností, které tam byly. (a přijde další; už teď se mi o ní zdává. těším se.)

hospoda, která by bez nás ~dvanácti expedičníků dávno zavřela. jeden dlouhý stůl se zeleným ubrusem, kolem kterého se tísníme. pověstná dvanáctka. první, druhá. konverzace přestává postačovat, hrajeme šipky. konverzace přestává fungovat. třetí dvanáctku dáváme napůl. a díváme se si do očí. šipky. hudba. kdosi objednává nepředstavitelné množství křupek a noc běží dál a jsme opilí samou její snovou podstatou, svobodou, mládím, polotanečními kroky, životem.

tuhle noc neexistovaly pochyby a bolest, tuhle noc jsem se smála - usmívala - tuhle noc hrálo místní rádio wish you were here a my jsme se zastavili a nábožně poslouchali a němě šeptali stokrát známá slova - protože co jiného hýbe expou než právě hudba - pro pocit sounáležitosti. tuhle noc jsme prožili až do svítání, překvapeni, že je světlo, když jsme vyšli ven.

jen ráno nám ubralo na energii a euforii a stáli jsme kdesi před budovou, když na mě dolehlo to, čemu jsem celou noc utíkala, a nezbylo než se ptát.
- a ty víš, co mě trápí?
- v zásadě jo, ale ono je to celé trochu jinak, než si myslíš

úleva? snad. (you know what? you thought wrong.) někdy toho cítím moc. a někdy nejsou city na místě. stačí míň. duch uplynulé noci zaintervenoval, než se sám zhroutil kamsi pod peřinu.
- pojď si lehnout ke mně.