svým způsobem není zbytečnějších slov

loni to bylo úterý, letos je to středa.
už se mi nechce hrabat v minulosti. tenhle příspěvek jsem rozepsala několikrát, poslední editaci má v půlce listopadu. má to vůbec cenu?
asi ne.
některé ironie jsou smutné jako první vločky. trochu tlačí v hlavě, smysl se vytrácí, i když tam tehdy byl. brněnské vášně, jak jsem je nazvala v jednom mailu. rozebrat sama sebe. vždyť je to jasné. pocity, které ve mně tyhle řádky vyvolávají, jsou tak zoufale konkrétní. je tam všechno. bolest, vina, útěk sama před sebou, předzvěst špatného konce.

vím přesně, jak mi bylo, když jsem ji psala. seděla jsem na přednášce z obvodů - to bylo ještě v dobách, kdy jsem chodila na přednášky - a četla jsem šiktancovo adam a eva - a najednou se do mých pocitů a problémů promítla taková vlna inspirace, že jsem musela odejít, psát, cestu si nepamatuju - snad jsem svírala papír a tužku a roztřeseně psala v metru slovo za slovem, v tranzu, v marné touze po rozhřešení. mimo, mimo, mimo.

pár autobiografických poznámek - protože interpretace stejně nemá smysl. brána do pekel - to je brána na kotlářské; jed jako alkohol? otrávené myšlenky. na cestě rzi a ohně saní, to byla nějaká podzimní cesta nahoru po údolní, lemovaná rezavými listy a kaštany... noc, mlha, kouříš, noc někde na úvoze, kdy všechno ve mně hrozilo, že vybouchne a cítila jsem se trhaná na kousíčky.

a na závěr dvě bosé šlépěje v závěji - ty patří do úpice - marně se plížíš tmou jako zloděj podél stěn - nikdy jsem nenapsala nic osobnějšího, nic silnějšího, přála bych si opět cítit tolik bolesti, i když je to vlastně rouhání, jenže já bych chtěla zase jednou zažít tak silnou inspiraci - proč musí pramenit ze zoufalství? co vlastně hledám? obhajobu? je to zrádné, sebetrýznící a zbytečné, protože všechno, i nevyhnutelnost, je jen stavem mysli - reflexe pocitu, který jsem se snažila zabít -

a co, vždyť je to - jenom - minulost.

they say life carries on. and on. and on.

and since it does, i can look back...