těch nejhorších dnů - těch bylo loni na tisíc.
jsem nakonec přeci jenom blázen? stejně jsem se nakonec nad prahou na petříně a kolem sebe tolik ohně a hluku, stejně jsem se rozbrečela, zajíci běhali vyděšeně po stráni, utíkali před rámusem a září - zař, zař dál... lehnout si do sněhu...
silvestrovské slzy, no schválně. na přelomu 1999/2000 jsme se s bároubárou opily - bylo nám patnáct a v tescu nám bez řečí prodali láhev vodky. památná série fotek "e*v před panákem, e*v po panáku" ještě někde tiše tlí v krabici. byla to taková ulítlá doba plná osvobozování. a pak? rok na to deprese a bloudění prahou, rok na to deprese... dva silvestry namísto jednoho ještě o rok později, první u myšáka v ledči (kdosi nejmenovaný vzal kupku trávy a hodil ji na kamna a v nastalém dýmu se ztratilo úplně všechno včetně myšlenek) a druhý v dřevěném moderním srubu - tam jsem po dlouhé době přišla na chuť vínu, běhala sněhem s dlouhými prskavkami a nade vše toužila po definitivním útěku a samotě.
a předloni s ondrovými spolužáky kdesi u sázavy - snad - a nezřízené konzumace, nezřízená deprese, brodila jsem se sněhem a brečela, nutila sněhulákovi láhev šampaňského a pak jsme se objímali s ondrou a brečeli oba - snad pro minulost - tehdy nešlo nic vzít zpět a stejně jsem o tom přemýšlela, po vší té bowli -
no a - loni -
připadám si nechutně střízlivá. jako bych strčila hlavu do kýble s ledovou vodou. vypadá to na hezkou novoroční depresi. bojím se. výmluv. sebe. zimy.
No comments:
Post a Comment