drobnosti teď, zbytek v dohledu

nestíhám psát. nestíhám mít čas přemýšlet nad tím, co cítím, nedokážu se dostat mimo rámec věcnosti. k snídani - jak nazvete jídlo, když je půl páté, ale vy jste ještě prostě neměli čas se najíst? - jsem měla čtyři tousty s avokádem. za oknem padá tma. už zase. za oknem padá tma - je zima, ještě pořád a ještě dlouho bude. i když. i když venku byla odpoledne nula, to jen když se teď chystám ven, teplota zase klesá.

chtěla bych utíkat, ale nemůžu. zkouškové mě divně drtí. už aby skončilo. slíbila jsem si návštěvu brna. chci si opět hledat inspiraci v adamovi a evě od šiktance a v šiktancovi obecně - ale to chce soustředěnost takřka stoprocentní. chci si pustit floydy, natáhnout se na postel a vnímat každý tón, ne je mít jako kulisu k učení.

nesnáším věcnost. co je na tom, co dělám, sakra. co na tom, že se krmím mátovými kuličkami od čongů, co na tom, že si pouštím killers a hledám každý sebemenší únik od učení - a že vím, že to dělají všichni?

ještě že se můžu těšit. za dva měsíce, klepu na dřevo, bychom měli být v egyptě. a pominu-li zatmění, egypt, památky, písek a moře, bude tam hlavně teplo. a psychické teplo především.

a taky jeden koncert v půli března... a taky se mi zdává o expě.

a tak vůbec.

jsem závislá. až jednou vylezu ze sprchy už po pěti minutách, zhroutí se svět.