tak mladí, jako jsme teď, už nikdy nebudeme

divný večer. na západě, to jasné světlo, to je venuše. sedím na strahově a po tmavé obloze se plazí bílé mraky. the wall. is there anybody out there? omítka stadionu je oprýskaná a reflektory projíždějících aut vrhají pohyblivé stíny za jeho sloupy. chybí jen vítr, co vyhání zatuchliny a vdechuje do prázdných a černých korun stromů zdání života, žene mraky po obloze, ze zetlelého listí vyvolává jaro a strhává srdce - ne, dneska nefoukalo. zjevilo se jen šílenství - z ničeho? - a vzbudilo spoustu pochybností. svět dává smysl jen tím, že ho nedává.

do srdce mi proudí černá krev. tak šťastní, jako jsme byli, už nikdy nebudeme.

s klokánkem sedíme v kavárně i po odchodu blueskina a jeho společnosti. hraju si s brýlemi a mluvím. některá trápení jsou pořád stejná. a nevím, o co mi vlastně jde. dostávám pořád stejné odpovědi. jdeme náhodně dejvicemi a dojdeme ke slamníku. negativno tu už není, ale stejně ta vzpomínka zamrazí. ruské velvyslanectví, všude šlupky od pomerančů. nacházíme strážní věž (přečti první a poslední větu - marion dostala těžký zánět mozku - ano, bůh se o nás opravdu stará) a loučíme se u tramvaje (a jako vždy mám pocit, že jdu moc brzo).

na cestu domů snake eaters. stíhy náhodně rozesetých světel po petříně, zase hledám tvary a mrznu. a topím se v nemlze. snad je to jen tou roční dobou.

nechcete jít v pátek někdo na müllera? mám dva lístky...